Mimbral

Undergroundový surrealismus

2011-11-26T00:34:00.001+01:00

Aneb o divadle, které není klasickým divadlem a jiných hezkostech. Řekla bych zpodžidle, na které turecké nohy dekadentně kouří vzduch. Jako v místnostech, kde se nekouří. Dojmy z lidí jako zvětšené pod lupou. Dojmy z města jako pod mikroskopem. Těžko se něco takového vysvětluje, ale skřítkové a tvorové, kteří tu žijí, nejspíš pochopí. Ale je vůbec potřeba chápat pocit? Zeptejte se kachen, odpoví vám ledňáček. Když se lampa zhasíná a rozsvěcí, střízlivost nemůže spát. Střízlivost kulis, střízlivost knotu právě zapáleného, střízlivost ráno se odhrnujících závěsů. Kudy s pudy z půdy? Jako když mír musí přeskočit poslední dva schody. Jing-jang. Houpačka se přeci musí prohoupnout i hloubkou, když je ve výšce. A chleba není to, co padá namazanou stranou dolů, učitel duše by vám o tom pověděl. Zarámované terapie vedoucí k vyrovnanosti a klidu. Jak pramálo mě zajímá materiální život, řekl by člověk kupující si zipy do uší. Nemusí být něco zlé jen proto, že je to neuchopitelné, či snad opět nepochopitelné. Čínská hůlka slepená, už se neprovrtává hlavou. Někdy víte, že se potřebujete jen dívat. Poslouchat. Cítit. Vnímat. Pod lampou je největší tma. To jen že zrak přemýšlí při pohledu z okna, kde, deset minut po půlnoci, svítí stále lampa. I nefungující topení potřebuje vědět, že i přes možné nepochopení ho má někdo rád.

Aby zase mohlo naplno hřát...

Dream catch me

2011-10-28T13:14:00.006+02:00

Sluchátkově. Někdy nás nevedou naše kroky, ale slunce, za kterým jako ve snu jdeme...

Je fajn, když potkáte někoho, kdo s vámi bude vysedávat na chodbách a hrát na kytaru. Kdo s vámi zajde na čaj a s kým máte možnost vytvářet všelijaké (ne)obrazy. Někdo, s kým ty špenátové večeře chutnají lépe. Je fajn, když máte s kým mluvit o všech nemožných vírách ve skřítky. Ona je jedním z mých skřítků.

Je to vlastně jakási forma terapie či relaxace. Imagine od Johna Lennona. Kolem dokola vygumovaní panáčci. Obrovské pastelky. Roztřepený dred. Spousta úsměvů. Tak, jak to má být.

A když nám mráz dovolí zůstat ještě chvíli na čerstvém vzduchu, vydáme se do zámeckých zahrad, opět s kytarou a ještě k tomu s bílou čokoládou a posledním letošním burčákem, co nám milý pán nabídnul. Mám ráda podzim. Mám ráda podzimní slunce i déšť. I ten obrovský vítr. Mám ráda tu podzimní vůni. A ta vám tedy je! :)

Dřevěný žufánek

2011-10-25T18:00:00.005+02:00

Když zabalíte utržené jablko do barevného listí.
Zaháčkovala bych hrnce plné Malého Budhy, a taky možná čaje plné kakaa a kávy. Bang!
Když nezahřeje burčák, zahřeje ádur a éčko a émi. Balada pro banditu, kde se dá hrát hokej s koštětem a dřevěnou kostičkou. Tedy pokud nezmrznete třeba u klavíru nebo pokud vám nezmrzne úsměv pod spoustou špendlíků. Antikvariátový Dickens za pětikorunu. Zola s Olbrachtem za pětku. A Jana Eyrová za bůro. Rochním si při čuchání ke knížkám v Pasece. Po chodbě bych zase békala, ale po poslechu (Ko)Kosu si leda tak zabékám v Undergroundu se sekyrou. A bez badéčka. Domácí víno před Pub Animals je dobrý začátek pro fotbálkové (ne)turnaje. Když rozlousknete pistácie, objevíte surrealistické brambory s Plíhalem. A taky dost možná s Nohavicou. Bez nohavic. Kdyby se náhodou jeden den nestalo něco kouzelného, pozvu vás na připravování špenátových večeří. A když mi do kapsy dáte bílou čokoládu, třeba ty večeře budete moct i sníst. Všímáte si, že ty podzimy jsou rok od roku krásnější? Dneska třeba tak nějak úplně originálně pršelo a všechny barvy se ztlumily pod šedým nebem, to aby načerpaly sílu, až zase bude svítit slunce. Protože tomu se sluší zamávat. A až budu mít zpátky všechny potřebné technické "vymoženosti", tak vám na kolíčky pověsím spousty fotek! Bang!

Imagine all the people living for today...

2011-10-14T22:33:00.009+02:00

Meditující pastelky s ořezávacím nožem zpívají po chodbách. Brnkají na kytaru. Žijí.
Patron chytá za ruce naději. Lidé se dívají, poslouchají. Žijí.
Kam mizejí chudobky? Když už se ochladilo... Světlo v očích zpívá. Žije.
Trsátko zabalené v dredu. Srolované prsty u nohou. Jdi svou cestou. Žij!
Novinové útržky těšící se na kubb. Vygumovaní panáčci. Držící se ruce zůstanou. Je zima, hřejí. Žijí.
Toulovcové toulání. Brána do země. Barvy! Žijí! (všímáte si?)
Ptáčata, co mají vlasy trávou zavázaný. "Bysme" se nesmí stát správným! To nechceš!
Demíčko běhá dokola, mohlo by vyrábět úsměvy místo bobkování. Ale to by prasklo přeci!
Nejzářivější měsíc byl, viděli jste? Jako kdyby člověk vnímal všechno nekonečněnásobně intenzivněji. Usmívají se. Žijí!

A názvy se nemusí shodovat s obsahy.

Imagine,... stand by me! ..........

Pointa v bubínku

2011-09-16T16:25:00.002+02:00

V tom ušním nebo snad spíš Plechovém, ve kterém se ztratil ten, kdo chytal v žitě. Hliněná vodárka s větvičkami a vůní rumu. Tři zrzaté lentilky dědy Edy. Klaviaturní sbírky litomyšlské poezie cuchají česnekový sýr. Nohy unášené sluncem došly na pole, kde zpívaly Lidice o smutku a nekonečných rozhovorech. Pocity klidu a štěstí protkané smutkem u zimního stadionu a jednou svíčkou, co zbyla pro víkendové rozloučení. Okvětní lístky ruční (luční?) květiny se smějí na kachny, které i tu tak rády ukazují, kde ty všechny starosti mají. Čepička na hlavě pána, který bude po tři roky naším "otcem" - pána, kterého si od první chvíle vážím tak moc, jako paní, která lezla na Mont Blanc a teď nám vypráví o tasemnicích. Testosteron všude krom Litomyšle. Dva odlišné světy a všude to voní vanilkou a skořicí a pečeným čajem. A stejně je to milé, že vás chce někdo vidět, že se někomu stýská, že si na vás někdo i po "letech" vzpomene. Stejně jako nadřízení, před kterými schováte šálu, co schovává ukašlaný nos a usmrkaný krk. Tak už to bývá. Stejně je to milé, když si uvědomíte, že každý den zažijete něco, co byste nejraději namalovali novými temperkami na staré skříně, které už nechcete odemykat. Úsměvy foukané do balónků, o které zakopává i úplněk, který trval snad čtyři dny! Louka na místech, kde bych ji nečekala si vypráví příběhy s neprozkoumaným lesem. Těším se na objevování tamních skřítků.

Je tu milo. Je vám tam někde taky tak milo?

Tam nahoře...

2011-09-05T22:07:00.007+02:00

"Přátelé by měli přicházet, ne odcházet..."
"Bylo to jeho přání, tak snad je mu tam líp..."
Jenže nic nám ho nevrátí... a pak si uvědomujete, co jste řekli špatně, kdy jste se zachovali jinak, než by bylo správné, pak si uvědomíte, že je pozdě na to, cokoliv říct. Budou mi chybět naše rozhovory, jeho smích, jeho podpora. Na takové věci člověk nebude připravený asi nikdy. Jednou se tam s ním snad všichni zase sejdeme, třeba mě tam jednou konečně naučí balit cigarety, zahrajeme si zase vodopád,... slíbila jsem mu, že si to zopakujeme,...
A během takových zpráv si má člověk zabalit vše potřebné k životu v Litomyšli a normálně fungovat... Říkám si, jsou lidé, kteří to nesou mnohem hůř... ti, co mu byli ještě bližší,...
Jentak mezi řádky, Litomyšl je krásné město, taková malá Olomouc. Myslím, že tam budu ráda. Jsem ráda za to, že mám další šanci,... Jsou tam milí lidé - neznají vás a přesto vás obejmou, když vidí, jak vám je. Všechno se to zvládne!

Však jak se říká, v srdcích zůstane...

A každá piha = jedno přání?

2011-08-29T21:36:00.003+02:00

I po letech stále stejná do uší.
A v každé ze tří teček jedno slovo, jedna věta ...
Mám ráda ty tři tečky...
Mám ráda letošní léto. Německé dobrodružství, bruselský dalekohled, berlínská zeď, amsterdamská půjčená kola, pohádkové Bruggy, francouzské ztracení v nákupním košíku.
Mám ráda letošní léto. Trutnovské (čtvrté, letos žel krátké) nadšení. Harekrišňácké zamávání a pomalování, (ne)sběr kelímků, hledání stanů, kouzelné světy s něčím komornějším od levé nebo pravé Nohy s příchutí burčáku. Setkání se Žabkou a s Drakem a s každoročními navštěvovateli. Mám to tam zkrátka tuze ráda.
Mám ráda letošní léto. Sice s trochou teskna, ono by to jinak nešlo asi. Ale snažím se, vážně se snažím všechno to hodit za hlavu a zkusit zase žít jinak. Je to těžké, ale s kamarády jde všechno přeci lépe. Tak co bych už se konečně pořádně nevzpamatovala?! Už je čas!
Debaty o třech či dvou tečkách, o lidech, kteří se po dvou letech vrací? Co vlastně čekám?
Stále stejné úsměvy u zmrzliny, až přijde zima, budou se usmívat nad cukrovím?
Stále stejná bezmoc nad dnešním světem. Místo zpráv černá kronika, místo klidu a radosti ze života jen obavy, zda lidé zaplatí nájem, nakrmí potomky... už mě to vyčerpává. Kam se ta naše republika žene? Nechci se obávat budoucnosti, užívám si přítomnost.
A když se mě babička zeptá, jak se mám, odpovím upřímně a samozřejmě, že se mám dobře. Však mi snad nic podstatného nechybí. Že je mi dvacet a jsem "sama"? Vždyť nejsem sama ... :)
Bývalá spolužačka letuškuje, jiná shodila dredy, jiná skorospolužačka se bude vdávat. Ostatní nadšeně studují? Proč se mi po nich nestýská tak, jak jsem čekala? Protože to bylo vždycky skrz prsty. Neznají, nevědí, tak pomlouvají. Ale což. To tu bylo přeci vždycky :)
Mám dnes nějakou pesimistickou, v celém tom svém optimismu. A přesto je mi hezky.
Musím si zase uklidit v pokoji. Však to určitě znáte, když máte uklizeno kolem sebe, jakoby ste si částečně uklidili v sobě.
Lidé se ztrácejí a vracejí. Co znamená být dobrý člověk? Nepít, nekouřit... ? Nebo i přes všechny nešvary se cítit slušným člověkem, co druhé pozdraví a ještě se při pozdravu usměje? Je to dneska známkou divnosti nebo je to normální? Přejete tím dobrým dnem vážně dobrý den nebo už je to jen další z frází? Je mi hrozně smutno z dnešního světa a vždycky mě hrozně potěší lidé, kteří ten svět vnímají podobně jako já. Pozdraví, poděkují a je to pro ně přirozené. Nejsme jen roboti, jsme přeci lidé a i když je kolem tolik "zla", tak my nemusíme být taky takoví. Leč málokdo je tak odolný a nenechá se problémy zcela ovlivnit. Možná to jsou hlouposti a možná si v tom najde každý to své. Chtěla bych jen, aby si lidé uvědomili, že když jdou i do obyčejného obchodu, že například za kasou sedí ČLOVĚK. Že průvodčí jsou lidé, že za barem jsou lidé... Nejsou to roboti, aby se na ně jen štěklo, co kdo chce, ať už máte jakoukoliv náladu. A ne, nejsem žádný mravokárce, jsem jen člověkem, na kterého občas lidi jen vyštěknou, aniž by pozdravili, poprosili nebo poděkovali. A z toho je mi fakt upřímně smutno.
Ale přesto se mi letošní léto líbí, i když jsem se nekoupala. Vlastně jo, asi pět minut v Holandsku, v málo slaném moři. A to není málo! :)
Inu doufám, že jste si léto taky tak pěkně užili. Že jste se moc nemračili. Doufám, že jste si jen nestěžovali, že moc prší, pak že je moc vedro, pak že zas moc zima... Tak už to prostě je.
Já si léto /a nejen to/ užila i přes pracovní dny požehnaně. Spousta koncertů, úsměvů, setkání, zážitků, vyprávění a tak... :)
A když si vykřičíte hlasivky, tak přeci určitě víte, že Vincentka je spolehlivý (leč pro mě nechutný :D) kamarád :)

Země nezemě

2011-06-19T21:07:00.016+02:00

Panenky těkají po běhajících obrázcích, když už se nestarají o výměnu kola. Hodný komisař přesto jízdy hodnotí jako neprospěla, to se asi se mnou ještě nechtějí rozloučit. Jsou chvíle, kdy si říkáte, že působit "jistě" by znamenalo úspěch, ale co je dnes jisté? A proč se čím dál častěji setkávám s názory, že dříve nám bylo stejně líp. Pomeranče sice byly jen na Vánoce, ale teď je "všeho" přebytek a "nikdo" si toho neváží. A ono na tom vážně něco je. Výletování po olomouckých stromech, oběd v trávě před menzou, vzpomínka na vepřo knedlo bezzelo, dobročinné panini. Tóny klavíru po nocích, tóny reggae v Hořicích, Čechomoři na Marmeládě a obrovská chuť na marmeládu. Podpisy se neměly rády s letící plackou "I am not your bitch!". S náznakem slzy a spoustou vzteku z nepochopení situace. Úsměvy sem a úsměvy tamhle. Pokoj si stýská po druhém polštáři, vypadá najednou o tolik větší. Všechno má své určité fáze. Jako měsíc v úplňku. Jako jeho zatmění, co prý nedávno mávalo z nebe. Já ale mávala jako vždy na Prince. Nebyl tam ale, možná hrál s těmi mými skřítky na schovávanou. Jak velká bláhovost může být ta má víra ve skřítky? Třešňová skříň už je prý tak stará, divím se, že ji nebolí záda, když se celé ty roky opírá o zeď, ani si nesedne. A šťovíky nejsou jen kyselé, mohou být i tolik hořké. Juříkovské lezení na balíky slámy, kolem oveček k borovici, na školní hřiště (zahrát si na pavouky), pak se snažit trefit šipky do terče a nakonec obcházet Litický hrad. Celý den s příchutí vzpomínky na podobné a o tolik jiné chvíle. "Je škoda, že takových, jako jsi Ty, není víc..." Ono se špatně vysvětluje, že ta všechna příroda ve vás a bezprostřednost je pro vás samozřejmostí. Ale ono to vysvětlení nepotřebuje. Kdyby bylo víc takových, co stále lezou po stromech, aby mohly plivat pecky z třešní po slepicích nebo co letos upletly už dva kopretinové věnečky, tak by asi bylo něco špatně. Všechny ty bubliny a korálky a spontánní radosti, to není z důvodu obrovské nedospělosti, možná spíš právě naopak, s narůstajícími roky a uvědoměním se tyhle věci zdají být čím dál víc podstatné a pro život stále důležitější. Ať už to může vypadat jakkoliv nedospěle. Na to se tu přeci nehraje.

Přesto, že koncert Buty byl lákavý, nohy utíkaly tam, kde se třebas složí do tureckého sedu. Tam, kde platí téměř "co na srdci, to na jazyku". Za těmi, kteří se stali z obyčejných kamarádů Přáteli.

Nohama na zemi, myslí v zemi nezemi.

Bublina v cigaretovém papírku

2011-05-29T14:06:00.006+02:00

Nastal čas bezjaří. Po bosých nohách běhají mravenci, po mravencích běhají bosé nohy. Vodárka se těší na vyvenčení asi jako já po šesti pracovních dnech na neděli. V křídlech tiky, vylétla by. Za dva týdny přijímačkovat do Olomouce, ve stejném období autoškolově do Prahy a pak snad někdy zkouškově odjezdit. Po třech letech pár líkovských slov bez Alchymisty. Vlasy se blahem kroutí, když se zaposlouchávají do ZAZ, nohy se kývou, když nedosáhnou na zem. Slunce, slunce, slunce. A zase vanilková. Spousta podivně podivných setkání. Babička už mě poznává. Vzhlížení k řetízkáči, tam vysoko jsem měla asi taky sedět a foukat bubliny. Že mě to nenapadlo dřív! Na stromech se stále dobře sedí a kakao je stejně nejlepší teplé! Hlupoty nemusí být hloupé, když se v sekáčích ztrácejí a znovunalézají korálky. Jen je tu pořád takové podivné ticho, podivné prázdno, podivný stesk. A pak všechno zase dokolečka. Do kolečka. Chtěla bych se zase někdy svézt v kolečku. Kdybych prý potřebovala střechu, tak vím, na kterého bořka stavitele se obrátit.

Je veux!

Sebeklamy v kornoutku

2011-04-21T20:41:00.002+02:00

Nepřemýšlet. O tom člověk často přemýšlí. Přemýšlení dobré není. Kam se ztratil čudlík na vypnutí? Chcete je tady nebo zabalit? Malou nebo velkou? Větší nebo menší? Kávu vám hned zanesu. A pak si nazvracím do kbelíku, protože jsem ten čudlík na vypnutí nenašla a tak mozek nevěděl, jestli je ještě v práci, nebo jestli už může odpočívat. Popracovní podvečery někdy nebyly k zahození, jindy bych je zmačkala a ... vyhodila a vytáhla zase z koše a třeba jinak a lépe pomačkala. Mačkat. Třešně a melouny a všemožné ovoce, do kterého by se člověk měl radši zakousnout, než ho ani neochutnat. Ale jsou chvíle, kdy i ovoce osvěží. Kdyby tak stačilo něco naznačit, aby to ten druhý pochopil. A když už to člověk musí říct, tak aby si to ten druhý aspoň pamatoval, nebo pokud má pocit, že to za to stojí, aby na tom něco změnil. Jenže kdo by poslouchal stále dokola stejnou písničku? To pak potřebuje ticho. Ale doslovné ticho? Kdo koho trestá? Za co? A třeba to tak vidím jen já. Třeba je to tím ztraceným čudlíkem od přemýšlení. A oční hmota vyplňuje celou tu lidskou skořápku, jen si to představte. Jen očními otvory je ta hmota vidět. A když ten pán, co je tak vysoký, má místo nohou chůdy... a upadne... a zlomí si chůdu... dají mu ji do sádry? A co nejvíc přitahuje komáry, když budeme počítat s tím, že krev neexistuje? A tak blázníme abychom se nezbláznili. Spousta setkávání točených i kopečkových. A dá se sedět na trávě, což je minimálně jeden důvod k úsměvu. Asi ten dospělý svět vidím stále dětinsky a nechci, aby mi práce brala veškerý čas, i kdybych ho měla prosedět v lese. Nechci pracovat i v sobotu, chci být venku! Ale co už. Život přeci není o tom, dělat to, co se nám zlíbí, ale nalézt zalíbení v tom, co děláme. Moudrý člověk toto pravil. Ještě se dvakrát vyspím a budu mít (konečně) své první jízdy. Když já z toho stroje mám stejně pořád hrůzu. A nestarám se o kaktus, v pokoji si za chvíli asi budu moct povídat s pavouky - třeba přinesou štěstí, a hlavně budu jako koulička kulatá, protože... ty větrníky, a ty pražské koule, a ta zmrzlina,...!
A Poslední slova od Burroughse budu číst ještě asi milion let, protože to není nic, co by se dalo jentak přelouskat a tak zvláštně to dává nesmysl a na jednu stranu mě to hrozně baví a na druhou stranu u toho kolikrát myslím na jiné věci, takže čtu jednu stránku třikrát. Přinejlepším. Však to asi znáte.

Krabička poslední záchrany ukrývá milé vzpomínky. Každý by měl takovou krabičku mít, je kouzelná. A vedle ní je rozbitý gramofón a vedle něj vonné tyčky, co nevonní. Zítra bude mazanec! Korálky se kutálejí kolem tabáku a jediné, co teď potřebují, jsou ty zatracený klokaní oči, který se uměj tak podívat, že v tu chvíli cítíte obrovské bezpečí a vzrušující nebezpečí zároveň. I kdyby se neozval měsíc, rok,... i kdyby to stokrát vypadalo, že mě nezná, budu mít v koutku oka ukryté jeho objetí.
Přála bych si být už konečně tou duhovou kuličkou, co se schová v jamce.

Na schovky není nikdy pozdě!

You raise me up!

2011-04-05T23:00:00.002+02:00

Začátky nemůžou být snadné. Někdy to celé vyhoří, jindy vyhoříte vy. A někdy rozpálíte uhlíky na plotýnce a rozpálí se vám oči. Když slavíte dvacet, můžete vzpomínat na uplynulé roky a snažit se ucelit si život, nebo si můžete pozvat takové ty lidi, však víte - Kamarády, rozdělat oheň, narazit soudek, kouřit vodárku, hrát na kytaru, tančit na stolech, padat, skorohrát vodopád, dojetím se svalit na zem, smíchy se nemoct ze země zvednout - a pak zjistit, že na zemi se i dobře usíná, když svítá. Odpoledne. Můžete mít více nohou, než jen dvě - nebo na nich můžete mít důchodky a poslouchat Evu a Vaška - protože na to už prý máte věk. Na neděli si můžete pozvat brigádníky, nechť vám pomůžou s úklidem louky (po které jste v sobotu ráno trochu hlasitěji jezdili) a všechno to může být pořád parádní. Autoklempířství pomocí stromu soutěží s babou a skovkou. Deset dvacet pracovní týden! S osmihodinovými růžovými rukávky. Jak sladký je život na dně jahodového koktejlu? A jak moc se vám přestane chtít běhat, když (konečně) "běháte" celý den? A třetí psychsetkání během jednoho týdne je i na zelené punčošky až moc. Klokani na ovocném dortu, co chutnal po zrzavém kaktusu, měli v kapse selátko. A já mám v kapse nejparádnější rodiče, heč! K tomu všemu bláznivá "legendary night" a nejromantičtější (= juříkovsky veselá, pivová, tichopoštová, kamarádovoklokanová) večeře v podobě spálené pizzy - té, kterou nikdy nejíš sám! Matoucí kopřivové sny ve vyřezávaných úsměvech zaženou nabručené minuty přemýšlení.

Protože každý den má svůj význam.

O kaktusech a podobných nehezkostech

2011-03-21T00:35:00.004+01:00

Květináč se těšil na barvy, jenže všechny byly uschlé - až na černou a bílou. Paradox? Černá byla všude a nešla smýt. Piano hrálo pianissimo a knížky byly téměř dočtené. Jen Poslední slova ještě nebyla zavřená. Paradox?
Nesmíme zapomínat na brzdovou kapalinu a světla se rozsvěcí až po nastartování. Aktivní pohyb v boji s vodárkou prohrál, nicméně poslední ostravocestování se smálo. Vlakování s gramofonovou deskou mělo své kouzlo i přesto, že na loučení nebylo dost vteřin. Někomu včely ulítly, mě kromě toho jedna zmrzla v šátku - a tak jí bylo u dveří několikrát odzvoněno. A slzy a smích prohazovala jak žonglér míčky. Beranům nevysvětlíte, že hlavou zeď neprorazí. Filmové večery nemusí být tou správnou volbou, ale zpátky ke květináčům.
Často mám pocit, že není jiná možnost, než do prázdného květináče koupit kaktus. Ale když já radši ten prázdný květináč - jen kdyby někdy nebyl tak moc prázdný. Foukala bych bubliny a ty by pak praskaly o kaktusí bodlinky, jenže lepší by to asi nebylo. Hodně nevysloveného a příliš řečeného?
Kam mizí mýdlo z bublin, když bublina praskne? Rozprskne se na zemi, my projdeme a budeme mít čisté nohy. Zkusím to i s myšlenkami!
Sourozenecké cítění se projevuje u nesourozenců a Měsíc prý byl o tolik blíž.

Není pak na všechno
jediným možným řešením
spousta vypadlých řas ve vlasech?

Tragikomické povídání

2011-03-10T21:20:00.008+01:00

O březnových dnech jednou větou.
S trochou surrealismu.
Poznatek ze dne dvacátého sedmého února: Nejlepším lékem na angínu je klokanovo objetí, slunce a výhry v pexesu!
Kdyby všechno bylo černobílé jako klávesy na pianu, neměla bych touhu hrát svůj život.
Schovávám nos do vůně knih, čichla jsem si k Pokání od Iana McEwana, pak jsem se topila V melounovém cukru od Richarda Brautigana a teď už zjišťuji, že Nebe nezná vyvolených (E.M.Remarque).
V zelených kostičkách světem neprotančíme a příliš slaný špenát nezachrání ani staré fotky (mimochodem špenát se povedl).
U zamrzlého rybníku rozmrzají zmrzlé duše a pohlazení hřeje víc než hořící dřevo.
Když člověk nemá čas na přemýšlení, je mu mnohem lépe, a proto hurá na palačinky!
Některými kameny se házet nedá, některé rozhovory je nesnadné ukončit, ve snu mi nejvíc slušely kulaté oranžové plstěné (či jaké) sluneční brýle a polomáčenky mají akci na 8 sušenek navíc za patnáct korun českých!
Samotářský výlet za vystěhováním schovával film Předčítač a téměř 33 kg k mým pětapadesáti.
Volala na ní Jaruško a tak se jí zeptala, proč na ni volá, když tu sbírá klacky - je lepší vrátit se zase ke knihám, než si tragikomicky povídat? Na vzpomínky člověk musí mít náladu, to má pravdu.

Je čas to vybalit.

Čerstvý vzduch zpívá ptačí řečí

2011-03-03T16:03:00.006+01:00

Jako když v sobě otevřete okno. Vnímáte tu čerstvost vzduchu, chladného, ale hřejícího.
Jako když po dlouhé době necháte prsty, aby tančily po bílých a černých klávesách. I když zatím hodně klopýtají. Je to nádherný pocit, když se člověk může skutečně nadechnout. Když se vrací zpět síly a vy sice ještě velkou část dne prospíte, ale cítíte, že se probouzíte.
Jako když si přišijete knoflík, když si uklidíte, když nacházíte to, co hledáte.
Jako když mezi stromy pozorujete paprsky slunce. Světlo, stín. A vy stojíte na světle.
A víte, že je to jen další ukázka toho, že všechno zlé je pro něco dobré.
Mám se na co těšit. Oslava dvacetin (snad vyjde počasí), další víkendy s australským (jehož podpora mi pomáhá), jaro (pro někoho, kdo nenávidí zimu, to bude doslova vysvobození), kolo (loni jsem si ani nešlápla =)), nové poznatky a upravit si dny tak, jak jen chci. Už jen sehnat práci a budu snad i šťastná =)
A tahle písnička od R.E.M. je se svým názvem Bad day vlastně paradox - díky ní mám ještě lepší náladu! =)
A přesto, že jsem nenapsala nic smysluplného, cítím ten smysl. =)

Půjde to. Jen věřit.

Umět se poprat se svými rozhodnutími

2011-02-28T18:14:00.002+01:00

Sbohem, Ostravo, černá díro.
Je to zvláštní pocit, jako když člověk zklame. Sám sebe i okolí. Ale důvody jsem pro to rozhodnutí měla. Navíc, vždycky si říkám, že nemám litovat toho, co udělám, protože všechno se děje z nějakého důvodu.
Vzrůstající odpor k oné škole, vzrůstající odpor k Ostravě. Ovšem nadšení pro obor zůstalo.
Druhý týden nemocná (z chřipky do angíny), takže vzrůstající absence a tím i neschopnost podat si žádost o komisionální přezkoušení z předmětů, ze kterých mi chyběl zápočet.
A co dál? Začnu se připravovat na TSP s přáním, abych se do Brna nebo do Olomouce dostala. A když ne, jsem ochotna znovu začít od začátku na VOŠce, ale též v Brně nebo v Olomouci. Do Ostravy už nikdy!
Pokusím se najít si nějakou brigádu (což nebude jednoduché), popř. práci - k tomu se mi bude hodit řidičák, což je další z "velkých plánů".
Zavrtám se do knížek! Na to se těším jak malá =)
A budu doufat, že to okolí nebude brát právě tak, jak se obávám. Snad se mě i pokusí pochopit.
Vždyť se říká, ještě se nestalo, aby to nějak nedopadlo!
A stejně ty pocity se ve mě právě melou. Bylo mi tam někdy i fajn, hlavně na pokoji s Jíťou. Za tu slečnu jsem neskutečně ráda, taková vysněná spolubydlící.
Bude mi chybět i to, jak jsme si v jednu ráno usmysleli, že pojedeme do kauflandu a jentak v bačkorách jsme tedy jeli. Takové ty bláznivé věci a všechno na dosah.
Jsem ráda za ty zkušenosti, jsem ráda za ty praxe, které mě utvrdily v tom, že tenhle obor chci vážně studovat. Ale jinde.

Sbohem tedy, černá díro.

Mollové tóny v durovém světě

2011-02-26T13:40:00.005+01:00

Sedávám k oknu a mhouřím oči. Mám pocit, že je tak 20 stupňů nad nulou, což prý není. To já ale nevím, protože ležím v peřinách a upíjím čaj s medem - i když nemám ráda sladký čaj. Kapesníky nestíhám prát a ze všeho nejvíc si právě přeju volně dýchat a nekašlat na to všechno. A to že to vypadá, že kašlu na úplně všechno. Ústní zkoušky jsou sice zdárně za mnou (a ohlížet se za nimi už nehodlám), ale zápočty naneštěstí přede mnou utíkají, neboť se neumím vyjádřit k patnácti standardům kvality sociální péče. A vážně netuším, který subsystém sociálního zabezpečení je podle mě nejméně přehledný. A vážně se stejně jako barevným šátkem omotávám myšlenkami, že mě z té "úžasné" školy s úsměvem vyprovodí do pryč. Kdyby mi to ovšem aspoň vadilo, ale mě se ta myšlenka snad i zamlouvá, panečku! Takže kašlu na povinnosti (a ano, to byste měli radost, jak moc je to nedospělé), kašlu na členy rodiny (doslova!; kteří mi ochotně kupují sirupy a naštěstí už zbytečně nežehlí kapesníky) a kašlu na to, že jsem nebyla na plese školy, kterou budu obdivovat a mít nejradši. Ten náš gympl, kam jsem osm let víceméně docházela. Inu... hlavně poslední rok sice méně než více, ale... Stýská se mi po té budově, o které jsem si myslela, že je ošklivá. Stýská se mi po profesorech a po večerních zájezdech do Klicperova divadla, stýská se mi po hodinách hudebky, kde jsem se dozvídala, jak zavíráš oči, když pusu ti dávám. Místo toho vyjdu ze školy a hned ta velká polorozpadlá ´cikánská´ budova nám dává průpravu do života možných budoucích sociálních pracovníků. Jak velkolepý nápad propojit studovaný obor s každodenní realitou.
Chystám se na knížku V melounovém cukru. Přesto, že se jedná o surrealistickou či dadaistickou bláznivou krásnotu, mě ten název evokuje drogy. A v tom našem nedalekém městě zatkli zeleného dealera. To jen abyste věděli, že sleduju svět alespoň klíčovou dírkou.
Na praxi bych chtěla do Klokánka a stýská se mi po klokánkovi, po tom, jak krčí nos, když se směje a po jeho očích, které jsou tak modré, jak je zrovna modré nebe. A vlastně už mám dvě praxe zařízené, jenže jednu budu muset zrušit. Nejspíš si ale zkusím pracovat na Žampachu. Víte, tam jsou mentolky, se kterými bych jednou nejvíc nejradši pracovala. Jsou tam sice "děti", které jen leží v postýlkách, ale jsou tam i lidé, kteří chodí do práce. A vůbec, když oni jsou tak upřímní. Jen by mě zajímalo, jak bych snášela, kdyby se takové dítě narodilo mě. A i kdyby mě na té ostravské škole nechtěli, tak na tu praxi určitě půjdu - peníze jsou sice potřeba, ale takováhle zkušenost je pro mě přednější než to, co bych si za brigádové výdělky koupila.
A musím se naučit uvařit tu dobrou omáčku; nechť se to stane opožděným novoročním předsevzetím!
Sklepávám teploměr a říkám si, jak je možné, že můžu mít tak vysokou teplotu, když je venku taková zima? Ale chumlání do peřin má i své světlé stránky, aspoň teď plíce asi týden odpočívají od nikotinu (sice naříkají, že je jim smutno, ale kdybych je s nikotinem zase skamarádila, naříkaly by ještě víc...). A taky se tážu, jak mohlo napadnout děvče z vesnice (zvyklé na lesy a louky a spoustu přírody kolem sebe) jít do města, kde je nejvíce smogu? Možná i to je důvod, proč už tam nechcu dál být. Moravo, Moravo, já chci za Tebou!
P.S.: A to jsem se tuším ani nezmínila o tom, jak mě mrzí smrt Ladislava Smoljaka (já vím, že už je to dávno,...), nedávno i Pavla Vondrušky a teď i spisovatele Arnošta Lustiga. Achjo. Ale tihle páni budou přesto nesmrtelní, víte?

Neděle někdy prostě nejsou

2011-02-07T23:23:00.005+01:00

Nebo taky možná jsou, ale až v pondělí. Někdy se stane, že někam do neznáma zmizí třeba odpoledne. Ale celý den? To už nikdy víc. I kdyby byl bochník chleba na prkénku a strup ze spáleného kolene odloupnutý. Když máte před sebou záda, ale víte, že se k vám neodvrací zády. Na pokoji nová spolubydlící, tak jsme tu zase v tom pohádkovém čísle tři. Kéž by to bylo pohádkové! Malý Budha už je téměř vypitý, ale boty se vrací na správné nohy. Jedno z mála pozitiv? Kam se schovává optimismus a radost ze sýrových palačinek? Asi přisypu víc cukru. To se potom přestanou ztrácet neděle. Je čas dospět. Alespoň v některých ohledech. Je čas víc myslet na druhé a méně hledat dno. Je čas jít do prdele. A prosedět nedělovaté (=nepondělní) neděle na pařezu. Sbírat borůvky a nacházet houby. Sbírat houby a nacházet ostružiny. Protože víte jak to je, když něco hledáme, najdeme něco jiného. A nebo taky velké nic. Ale možná jen špatně hledáme a pak kvůli tomu nespíme. Jenže někdy se zapomeneme podívat do té poslední kapsy.
Vonná tyčinka nevoněla a předbíhat se mohlo. Špenát je výborný a pomaranče na oknech doma nejsou. Zelenina je zdravá. Co je zelené, je zdravé? Velké vozy vozí zimu. Protože jezdí, když je jasno, a když je jasno, je zima. Kdyby se roční období střídalo po týdnu, jak by se nám žilo? Když slyšíte otázku, na kterou možná znáte odpověď, ale nemůžete odovědět, protože si nejste jistí, že je to ta odpověď, o které si myslíte, že je to ta ona odpověď, co říct? Někde jsem četla, že by lidé měli mít na všechno názor. Ale jsou věci, na které názor nemusí být jasný. Co třeba větrné elektrárny? A co kafe bez mléka a cukru?

A co ty z(a)tracené neděle?

(Nejen) muchomůrky bílé

2011-02-02T09:14:00.005+01:00

Stonavé dny jsou v tomto období prý normální. Nejvíce jich prý stoná v té mé černé Ostravě a hned potom tu, kde ležím a popíjím pečený čaj. Nechci se tam vrátit. Čím déle jsem tu, mezi lesy, tím méně se mi chce brát na záda krosna a zase se celé odpoledne trmácet do města, které možná pořád vůbec neznám, že se mi nelíbí.
Kromě stonavých dní jsou tu i plesové dny. Možná to jde vlastně ruku v ruce spolu. Při mínus patnácti stupních by asi lidé neměli chodit v plesových botkách, bez ponožek. Hloupé nápady.
Jako spousta dalších hloupých nápadů.
Vždycky, když jsem u té mé paní, ptá se mě, jak se mám, co se změnilo,... A já jí vždycky s úsměvem odpovídám, jak je všechno pohádkový a marmeládově sladký. Jenže ve chvílích, kdy je najednou všechno slané, ona tu není. Tedy ona tu je. Jen já nejsem u ní. Protože kartička mi ukazuje, že až čtvrtého dubna. To jsem tedy zvědavá, jestli k ní zase půjdu s úsměvem, ale bude jaro, tak snad jo. Jak moc mě může zima zabíjet? Do jaké míry nás počasí může ovlivňovat, aby to bylo ještě zdravé? Nenávidím mrazy. Nenávidím! (A přeci, když je obloha úplně modrá a sníh se třpytí, na chvíli přivřu oči a je mi fajn.)
Tak jsem si zase včera zapřemýšlela. Vím, že to bolí, vím, že to škodí. Aspoň někdy tedy určitě.
A vlastně se mi hroutí jistoty. Začínám už pochybovat o tom, jestli to, co studuju, chci opravdu dělat. A jak to bude dál, za rok. Jestli se dostanu do Brna, kde budu bydlet a jestli se dostanu do Olomouce, jestli to bude tak vysněné město, jaké si ho už tak dlouho představuju.
A jestli jednou všechno dostuduju, jestli se budu cítit líp, jestli ta práce, kterou budu dělat, bude odpovídat tomu všemu menšímu i většímu trápení na školách. O co jednodušší by bylo na všechno se vykašlat a roznášet kávy a čaje? Jenže ono asi nic nemá být jednoduché. Musíme pořád za něčím jít, mít pořád před sebou nějaký cíl - ale až toho dosáhneme, co pak? Bude zase další cíl? A takhle až do doby, kdy náš cíl už bude jen nezemřít sami?
Každý člověk má v sobě kousek zvířete. Možná, že když sníme kuře, budeme se cítit trochu jako kuře. Budeme myslet trochu jako kuře. A já si říkám, jestli zvířata přemýšlí nad životem, jestli jsou mravenci šťastní, že je všechno kolem nich takové obrovské? Ale ono je vlastně obrovské i všechno kolem nás.
A některé hvězdy blikají. A milý je vidí padat - já vidím padat jen sníh ze stromů.
Kdyby slunce blikalo, utáhnu jej jako žárovku, aby svítilo.
A když mám pocit, že jsou všichni hrozně daleko, oni za mnou dojedou, jako ty mé dvě dredatice. Projdeme se po Komenského sadech, na zmrzlém břehu budeme koukat na kačeny a pak obejmeme stromy, kolem kterých je z nepochopitelných důvodů odebraná země.

Chtěla bych být v klokaní kapse.
Být tam skovaná, být u něj.

Vysypal se pytlík hrachu

2011-01-25T10:36:00.001+01:00

Ten, co byl plný strachu. Proč tu jsou chvíle, které hasím jako nedopalky? Proč ty životy jsou zase tak hloupě jednovaječné. Tisíckrát si můžu říkat, že o nic nejde a stejně se budu cítit tak, jak teď. A taky trochu jako před rokem. A ticíkrát to budu skrejvat, protože přeci nejsem tak hloupě přecitlivělá! Kde jsou všichni ti, kteří tu byli? A byli tu vůbec?
Zbývá jedna zkouška. A pak už zase jen ty zkoušky nestudijní. Ty, které zvládám kupodivu hůř. Chci to všechno hodit za hlavu a jako malé dítě potřebuju vědět, že mě má někdo rád, i přes tyhle mý naprosto nezvladatelný chvíle. Je ráno moudřejší večera? A co noc, ta je nejmoudřejší? Když smích přesáhne určitou hranici a člověk se začíná bát, že to, co je sranda, je vlastně realita. Tisíckrát člověk může tlouct hlavou o zeď a stejně docílí jen toho, že bude praštěný. Něco ve mě chce věřit, že je to jen tím lednem, že tohle období prostě někdy nezvládám kvůli nedostatku slunce. Ale co když je to kvůli nedostatku slov? Nebo činů? Chtěla jsem si zabruslit, ale všude je podezřele tenký led. Bojím se na něj stoupnout bosou nohou, natož ostře brousit.
Přestávám věřit tomu, že je všechno vpořádku.
Když usínáte o půl třetí ráno s pocitem, že se z toho vyspíte a bude to fajn... a ráno se vzbudíte a víte, že se za těch pár hodin nic nezměnilo. A kolotoč se znovu roztáčí. A já kolotoče nerada.

Immerse your soul in love

Protože spousta věcí na první pohled vypadá jinak.

Rovnoběžky se střetávají v nekonečnu

2011-01-16T23:47:00.009+01:00

Stejně tak, jako i kolejnice. Vlaky jim zpívají na dobrou noc a ráno houkají místo budíku. Kdo bude řídit a kdo bude houkat? Do Židenic se vchází barevnými vrátky. Když není leden zasněžený, je kouzelný a plný skřítků. Někdy se člověk dívá do blba a do toho blba si i nadává, ale nic netrvá věčně. Nakonec stejně všichni zkapeme. Ale ne, ten sarkasmus schovám zpátky do kapsy. Potřebovala bych si na ni přišít záplatu. Lidi se vodí za ruce, nebo vodí psy. Já vodím. I když nejsem z kovu. V coffeeshopu lidi tancují a stěny voní. Na Staré osadě zkoušíme vzlétnout. V hlavě si tvoříme prolézačky a na papír zapisujeme myšlenky. To (j)souhlášky, to samohlásky. Kolik váží slovo vrátného? A kolik lidí přespává na nádraží? Kolik lidí tam sleduje The Big Bang Theory? Proč lidi chodí pořád uličkou na tu stranu, kde zrovna sedím? Taková večerní rozcvička. Je toho tolik, co by se vešlo do krabice od bot. Ale jak velké boty? Těšíc se na bosé nohy v trávě, zavazuju tkaničky.

Likéry mají mnoho chutí, mnoho barev. Ale kolik barev má duha v oku? Kdyby byla škola hrou, zahrála bych si Aktivity. A z cizích veršů pak skládám věty. Spíš-li s ním,… Až budou růst bledule, já přestanu být bledule. Těším se. Někdy jsou chvíle, se kterými se nedokážu poprat. Asi mi vážně chybí starší bratr. Kolem je všechno na zámky a možná i na hrady, jen najít správný klíč. Chtěla bych zase šplhat po hradbách, sednout si na ně, tam nahoru, otevřít knížku a nevnímat turisty. Místo toho poslouchám stále stejnou hudbu vlaků. Šššš… A tolikrát toužím do krosny místo skript naházet baterku, vodárku, bublifuk,… a vyrazit úplně jinam. Třeba stopem, jako dřív. Jet neznámo kam, nemyslet na školu, nemyslet na problémy, jen si tak skákat a točit se uprostřed polních cest. A pak si lehnout na řeku a nechat se unášet proudem. Třeba jednou, až se jazyky nebudou lepit k zábradlí.

„A co sebevědomí?“

Krčící se nos

2011-01-05T15:55:00.004+01:00

Hraju s časem na honěnou. Vyhrává. Ale to nevadí, já ho zase někdy na chvíli polapím. Čas nevyprší. Ani nevysněží. Vánoce byly veselé a tradičně pohádkové. Stejné a jiné. Sáňkovat jsme vydrželi jen chviličku, ale aspoň se zase projeli(y). Sáňky i my.
Slavení nového roku (či konce starého?) se protáhlo na dvounoční a každý z večerů byl parádní. Rourový, zelený a fondový a aktivitový. Kdyby tak bylo po celý rok, jak na nový rok! =)
Během zkouškového jsem si utvořila ze svého kolejního pokoje dočasně kuřáckou místnost. Jsem tu teď sama, všude kolem papíry z teorie a metod sociální práce, z psychologie, filosofie,... A já si tu připadám jak Alenka v říši divů. Divných divů. Lidi moc spěchají, nebo chodí moc pomalu, když spěchám já. Nemůžu se strefit do většinového rytmu. A tak si se sluchátkama na uších udávám vlastní rytmus. Radioheadový, Beatlesový, Spektorový. A je mi fajn, i když už nemám tuňáka.
Vlaky postrádají závěsy.
Věděli jste, že banánový džus s vodkou je sice výborný, ale na bowlingu vás neopije? Zkuste to.
Ptáci pořád nechcou odlétnout do teplých krajin, ale nasypu jim už nějaké to krmení do krmítka a oni dají (na chvíli) pokoj. Ale proti zvířatům nic nemám. Třeba Klokany, Klokany ty já tuze ráda. A už je tomu půlka. Jaktože má půlka místo dvou ročních období tři? A jaké asi bude to čtvrté, když na lidi přijde jaro? A s úsměvem pozdravíme slunce. Ahoj! =)

A stejně je to príma,
když se každý víkend člověk znovu zakoukává.

Zmrzlé cinkající korálky

2010-12-15T17:30:00.005+01:00

Propadávají kapsou. Na zdi vypadá všechno o tolik větší. Možná za to může čajová svíčka místo adventního věnce, která vrhá stíny pod Johna Lennona. So... this is Christmas. Na bubliny je zima. Zmrzly by. První zkouškové už je na prahu, už před ním nemůžeme zabouchnout dveře. Každotýdenní informace o mentálně postižených, o diagnostických ústavech, o stacionářích... Téměř to jediné, co mě tu drží. A ještě kolečka pomerančů na okně. Lidé chodí zachumlaní v šálách, stmívá se dřív, než se rozední a víkendy jsou pořád na tom všem to nejlepší. Černopasažérové jízdy měly v sobě otazníky, do té doby, než se z nich staly vykřičníky! Místo vodky vodu. Místo ticha hudbu. Transpersonální psychologii nastrkáme do průhledných fólií, aby se poznala se zajímavými anotacemi na psychologické knížky. Namažu si právo na chleba a pak, až se jednou podívám na index, budu se možná cítit sytě. A možná taky hladová. Korálky mají velké ďourky a kamarádi nám usínají líně na klíně.
Jako když si uvědomíte, že si každé roční období užíváte naplno. Cítíte jejich vůni, slyšíte jejich zpěv. Fesťákové léto, podzim schovávající se pod listím, zima ujíždějící na jedné lyži. Očekávám jaro.
Prý tu máme kluziště, měla bych se podívat, až si půjdu vypít první letošní svařák na vánoční trhy. A možná pojedu hned, jak dohraje Zrcadlení. Měknu? Přeci nebudu tvrdá, i když jsem statný muž. A někdy si přeju mít nadhled. Vyběhnout na věž a podívat se na Ostravu z výšky. Podívat se na celý svět z výšky. Jako na google earthu. Nebo se stát spojnicí trolejbusu a drátu. Jiskřit a pak se jen odpojit a zbavit se toho napětí. A ono to jde. I bez huňaté šály.
Ptáci by měli odlétnout do teplých krajin. Tu je pro ně stejně příliš chladno.
Kouření v zimě nám škodí nejvíce, vyvrátil by vám to ale Naylor z filmu Děkujeme, že kouříte. To on totiž umí. Plácat hlouposti.
A zakoukala jsem se do hlavní hrdinky z Věčného svitu neposkvrněné mysli. Ale nedívám se jen na filmy. To jsem se kamarádila jen s těmi, které jsem chtěla dlouho vidět. A to bylo ještě před tím, než mě bylo představeno zkouškové.

Teď už film "jen" žiju.

Restartujeme první svíčku?

2010-11-29T00:40:00.000+01:00

Když si nesednou, pustí si Restart. Když proleží den, pustí si Khoibu. Jako zaseknutá magnetofonová páska, slepovaná očními kresbami, při kterých ani další oči nemrknou.
Truhlíky bez korku, truhlíci s korkem. Korkové nástěnky pod adventními věnci. Bílé soboty uprostřed černých pátků a zelených nedělí. V převráceném nákupním košíku, co odpočívá u silnice do Mariánek, zpívají nemluvní. S krmítky v náručí. Rozbitý pán s rozepnutými kalhotami by neměl strašit cestovatele, vždyť sotva chodil. A lidé si nás mohou pamatovat hečovat, i když my si je nepamatujeme. Koště by se hodilo, nebo alespoň malý smeták na zametení té poplematenosti v hlavě. Zkouškové před prahem, sedí tam a škrábe na dveře. Ptačí kolejálesy nebudou to pravé. A ořechové už vůbec ne. Mentolky jsou upřímní, neznají přetvářku. Tisíc druhů pizzadobrot. "Slib mi, že si mě nikdy nevezmeš, že nebudeme mít pozlacenou jmenovku na dveřích..." říkali v Restartu. Předtím, než bylo prvního dubna. Apríl. Chybí vagóny, krosny si nemůžou odpočinout. Skovám se pod lavici, když to prostě neusedím. Třeba tam najdu řešení. Jednou řež, dvakrát měř. Tak ne aby to byl podmírák. Proč fotbálkové panďuláky nebolí nohy? Lemřické nelemření. Nevimnálady. Studené kakao. Teplé čaje. Řecký se ztrácí, ještě že neexistuje olivový čaj a ještě že ho nemusím pít. Jak rychle vystydne čaj v litrovém hrnku? Pomeranče slibovaly, že se všechno zvládne. Klokani by měli mít patentovanou kapsu. Nebo zazipovanou, ale to radši ne, protože neumím odzipovat soubory. Juřík jsem.
Kdyby lechtání zabíjelo, už bych byla rozprášená po loukách.
A kdybych řekla to, co už jsem řekla v mysli, bylo by to špatně? Protože to možná nemám říct nahlas, protože to je možná slyšet. Protože o tom zbytečně moc přemýšlím, když poslouchám tu Khoibu. Protože to cítím, i když Khoibu neposlouchám.
A jestli spím, tak mě prostím neštípejte, kdo ví, do jaké doby bych se probudila, a to se mi nechce takhle riskovat. Třeba bych zjistila, že je mi kolem osmi let, bruslím na ledě a letí proti mě puk. A třeba bych mu tentokrát uhla z cesty.
Proč tu jsme? Ne jako ty. On. Ona. Vy... ale proč tu je celé lidstvo? Celá zeměkoule? Co a pro koho máme udělat? Kdo tohle vymyslel? A proč se děti pořád ptají? Když vlastně jediné, co nám dá odpověď, je další otázka.
Neviděla jsem dnes hořet svíčku.
A... přes ty všechny nevimnálady a psychofilmy s hudbou, co není slyšet, ale voní, je to tu krásné.

Došla barva, dobrou noc.

Za oknem létají rohlíky

2010-11-15T23:24:00.000+01:00

Ušní dírky umí naslouchat. Naslouchají nevysloveným větám zabaleným do deky.
"Když už nemůžeš, přidej!"
Protože ty chvíle, kdy by člověk zkoušel svou hlavou tvrdost zdi, vždycky nastanou. Jde vlastně jen o to, z jaké výšky se na to podíváme. A když není nikdo, kdo by s námi lezl na střechy, začneme uvažovat o prázdném plátnu. Jednou si pořídím stojan, napnu na něj plátno, obleču si barvami pocákanou košili a bude mě hřát dřevěný podkrovní ateliér. A když už plátno bude barevně nepochopitelné, zasednu k psacímu stroji, pustím si gramofon a takhle si budu žít. Neříkám bez starostí. Ale ve svém malém ateliéru.
Někdy je dobré projít se po Ostravě pěšky. Dívat se na lidi, jak si každodenně jezdí šalinou (vlastně tu to nejsou šaliny, pravda...). Jezdí tak, protože jim to připadá přirozené? Kilometr pěšky pro ně může být nepřekonatelná vzdálenost. Ale ne, jeden pytel nerada používám. Nebudu je tam házet.
Je možné, aby se osudy některých lidí ubíraly na stranu happyendu? Protože to bych za ně byla hrozně ráda. Už by nelétalo peří ze stromů. Tolik bych za oba byla ráda. Jsou chvíle, kdy bych se modlila. Může se modlit nevěřící člověk? Ke komu? Jenže otázkou je, co přesně znamená nevěřící? Nemusíme věřit v Boha, abychom věřili. Mohla bych se modlit třba k Malému princi, ale on je přeci jen také maličký. Třeba by ale vyslechl. Pokud by tedy neměl spoustu práce s obyvateli planetek. A s těmi je těžká práce.
Ráda se vracím do Juříkova, ale bojím se. Obyčejný pocit strachu, že někdo v Juříkově zůstane dýl, než by bylo bezpečné. Aby se pak třebas nedostal do Juřetic, Mezijuřipeklí nebo do samotného Juřipeklí, kde už je to zlé.
Stromy už jsou hanbaté. Ale Martin je nepřikryl. Naštěstí se kůň splašil a utekl. Nechte ho běhat volně jinde. Nerada se vzdávám na těch pár měsíců pocitu nekonečna.
Za zrcadlem usíná spousta neplánovaných plánů. Třeba o barevné síti, co nebude síťovaná. Nebo o temperkovém patlání. Nebo o té spoustě, co člověk zapomene, protože si myslí, že to místo v paměti zabírá něco důležitejšího.
Vrány neodletí. Jedna k druhé sedne.
Brzy to bude všude vonět vanilkovými rohlíčky.

"nedat se zlákat
štěstím
které padne na míru a sluší
nebýt tu zbytečně"

Omotané vůní dřeva

2010-10-31T21:44:00.009+01:00

Někdy nejsou konverzace o počasí povrchní, to když povrch vrchů malují malíři a vědí, jakými barvami vybarvovat. Oko zahřívající i v mraze. Aneb jak mi jednovaječná naťukala, "nejnádhernější podzim, co pamatuju". Na konečky prstů si namotávám vůni dřeva a každý dotyk dodává sílu. Sílu překonat strach z toho, že nezvládnu školu a počínající odpor k Ostravě (kde jsou ale i hezká místa, nesmím jí křivdit).
Do vlasů si zamotávám okamžiky, kdy ani oči nemžikají. I kdybych chtěla popsat, co se odehrává v každém vlasovém kořínku, v každé řase (co vypadne, abychom si mohli něco přát), v každém chloupku, nedokázala bych to. Protože maličký. Protože se chci zbavit toho pocitu, který mě občas pozdraví, i když já bych se s takovým pocitem vůbec nechtěla bavit. Ale asi to k tomu mít rád patří. Asi je to úplně zbytečný strach jen z toho důvodu, že pavoučí nitky jsou stále silnější, přesto však nejsou nepřetrhnutelné. Jsou to jen chvilkové návštěvy jednoho nevítaného pocitu, před kterým však tak ráda zabouchávám dveře!
A pak roztáhnu ruce a běžím po louce, protože si vážím chvil, kdy si uvědomuju, že jsem šťastná. Kdyby nebyl únor, mohlo by být všechno jinak. Možná že k tomu, abychom poznali výšky opravdu potřebujeme spadnout na úplné dno. Já to své dno poznala a nebýt těch všech, necítila bych podzim, neviděla bych velký ani malý vůz, netancovali bychom potmě v juříkově, ani bych nemohla obejmout mamku, když si vzpomene na Lumpa.
Možná tu jsme pro druhé a možná tu jsme i sami pro sebe. Dáváme sílu ostatním stejně tak, jako ji potřebuje my sami. Jenže co přesně to je, ta síla? Síla ráno vstát, síla se usmát, síla skákat radostí?
Na stromech jsou klobouky. Klobouky, klobouky,... ale co teprve jmelí! Všimli jste si, kolik se letos urodilo jmelí?

Večerní Cimrmani konkurují loupáku s kakem.

A tenhle dredatý pán s kytarou tomu všemu dodává ještě křehčí atmosféru.

Hlavně nešlap na kanál...

2010-10-25T23:30:00.000+02:00

Jenom na ty kulaté, pod nimi totiž rostou čtyřlístky. I když někdy těch listů mají víc a jsou trochu juřící. Balkónová okýnka ukazují směr, kterým se vydat do velkých měst. Do těch, kde chlazené rozhovory nemáme poslouchat a kde si vyrobíme houpací síť. Barevnou. A do Javaanse zabalíme ztracené antibaby, které vykouknou zpodpyžama. To protože pyžamo většinou nenosím. Bubliny letí dolů, i když je foukáme nahoru. Chleba dopadá na zem blbou stranou jen podle toho, z jaké výšky ho hodíme. Ale co toastový chléb?
Farmaření se uplatňuje na půdách, ale noviny se hodí. I když nové nejsou. No...viny?
Stodolní nemusí být fajn, když je člověk s nesprávnými lidmi, a ani stoly přilepené ke stropu to nezachrání.
Pletení hovýnek, které prosí o korálek. Coffee and cigarettes bych považovala za juřífilm, který nevnímáte rozumem. Ani kdyby pánvičky neútočily. V kratkozobakově pak cvičení na spartakiádu, zatímco v rodné vesnici kočky létají do nebe.
Jen zmínka o studiu chybí? Tak tedy, beskydské jožinozbážování v poskoku prozradilo o naší psychice víc, než skoroplivnutí lamy do golfových míčků.

Odstřihla jsem korálky.

Andělo, ty kurvo!

2010-10-07T00:06:00.002+02:00

Jedno roční období. Čtvrtletní písemky, co už nezažiju. Není to dlouhá doba, ale...
Copak myško stalo se, že máš hlínu na nose?
Někdy před prázdninami jsem chtěla být naivní holčičkou, co si vymyslí pana vysněného. Smích, Andělo =)
Skováme se do kapes, nevypadnem. Přikryjem se senem.
Na té hlíně nesejde mi, kopala jsem díru v zemi.
Měl mít rád palačinky, na krku měl nosit korále, na hlavě měl mít dredy.
Copak myško ospalá, proč jsi v zemi kopala?
Hlavně měl mít rád Malého prince.
Ukázala bych zase prostředníček a zamračila se. Protože nevždycky to je tak, jak to je.
Zpívají o něm tolik písniček. Heč. Třeba jak ho zabijou. Nebo že by se tak chtěli jmenovat. To abych nebyla tak morbidní.
Měl mít rád dřevěné domy a houpat se se mnou na houpačce. Měla se mu líbit podobná hudba. Měl jezdit na fesťáky. Měl se mnou někdy vařit.
Nevíš? Proč se ptáš tak hloupě, hrabala jsem v zemi doupě.
Modromodrý ovečka hrající na kytaru. Ukolébavku na dobré ráno. Ník.
To bych myško věděl rád, co chceš v díře podnikat?
Nejlepší čaj je kafe s mlíkem. A s kakaem. A chleba s pomazánkovým máslem.
Měl mít rád přírodu. Jentak výletovat po lesích a kopcích.
Když se kolem lišák plete, schovám já se do doupěte.
Protože mít rád je zvláštní pocit. Asi jako je bodnutí nože. Špatně tě slyším, cože?
Píšťalky. Radioaktivita. Příhoda ze sekáče =))
S kocovinou se učí pohádky nazpaměť nejlépe, ovšem časem je člověk zapomene. Možná.
Tokajské a pinec. Bez rozcvičky. Procházky, neasi. Protože poobědních dvacet. Himym.
Měl to být přítel i nejlepší kamarád. Měl být pro každou srandu, ale zároveň dokázat být i vážný.
Před čtvrt rokem jsem netušila, že někdo takový existuje. A teď jsem objevila ty sentimentálně naivní zápisky o člověku, který je vlastně skákavé zvíře. Existuje!

Poklonička, nashledanou.

P.S. A i kdyby nenáviděl palačinky, nevěděl kdo to je Malý princ, i kdyby nenosil korále a neměl dredy, i kdyby neuměl ani akord na kytaru,... stejně by to byl Klokan. =)

Čichám mošt pod promoklými listy

2010-09-29T14:57:00.007+02:00

Nohavica si zpívá svou Ostravu, kde to oči nechal. Já si zpívám s ním. Potkám ho! Pršavý podzim zabalím do šály, aby nenachladl a nemusela jsem mu vařit bylinkové čaje. To on by nejspíš nepil, takové už jsou podzimy. Barevné a šedé zároveň. Plno rozporů.
Chatové listí maluje listy na toustové chleby. Milá chata. Veselá. S veselými lidmi.

Pod nohami se mi smějí kachličky s překvapením a žáby už do školy skoro neskákají. Škoda.
Z rozpadlého domu v Přívoze už lidé nevykukují tak často, už nesuší prádlo. Ale jsou tam. Oni, i prádlo.
S čerty nejsou žerty, to ví každé malé dítě. Natožpak s Čerty, s těmi opravdu není radno žertovat. Tedy,... kdo ví.
V kuchyni si poskakují klokani, celé dny smaží. Špízy. Maso do těstovin. Cokoliv.
Podzimní atmosféra v zapadákovech, kde to mám tuze ráda. Člověk si tam může sednout kamkoliv na zem. Na louku, na dřevo, doprostřed silnice. Tedy, pokud neprší.
Už ani tancovat se člověku nechce, na severu zase bojují s velkou vodou a já mám žízeň, asi málo vody. Plno rozporů.
V hlavě si spřádám pavoučí sítě, nachytám do nich brouky, aby se nepletli v hlavě.
Moment. Prý nandej mi do hlavy tvý brouky. Tož to bych je tam vlastně měla nechat.

Plno rozporů. Naštěstí.

V demižónu utopené melodie

2010-09-23T21:55:00.000+02:00

Když můra prolétne noční Stodolní, ochutná víno s muchami. Musí ale plavat potichoučku, bo za dveřmi svítá noc. V puchýři od spáleniny se usmívá ježek. Bodlinami pohladil tabák, co už nemá sílu odpočívat v listí. V bačkorkách se létá šalinou na skluzavku před nekončícím obchodem. Sedni si.
Pihatí přitiskneme ucho ke dveřím, aby nepraskly bubliny, neboť velký bublifuk, slabé bubliny. Průhledně tmavé a světle neprůhledné. Nebojíme se práce, bojíme se bát? V kapse pepřák. Stříknu jej na chmury zamotané do tkaniček. Po slovensky se porozpráváme o připálených hrncích mezi prsty. A pohovku vyhodíme z okna ven, aby mohly vypadnout pojistky. Chuť na Pu-er. Na vodárku.

Na klokaní korálky v očích. Modromodré.

Tož černé město je mi milé

2010-09-09T00:43:00.000+02:00

Kdybych měla ďurky v kapsách, vypadlo by všechno špatné mezi koleje tramvají.
A kdybych měla fotopřístroj, kamaráda mého, cvakla bych výhled z té naší školy.
Je tu milo, je tu veselo. Maruščina jedenáctka, reggae koncert na náměstí, bláznivě príma spolubydlící a žábovohroznýšovodubinové spolužačky. Protože spolužáka máme jen jednoho. Achjo! :D
Když budeme koukat pozorně, budeme umět jezdit se schodolezem bo vozíčkářka Lucka přeci taky potřebuje "pohyb".
Kdybych se za rok na výšku nedostala a zůstala tu, aspoň bych se podívala do vazební věznice. A to je přeciž lákadlo.
Dneska jsem se skamarádila s Hrnečkem. Je oranžový a umí vařit.
V noci je tu trochu nebezpečno, ale podchody se dají nadejít.
Tož kecnout si před Richardem Krajčo na zem skor pod stůl má i své výhody. Aspoň na vás promluví, i když si musel myslet, že jsem opilá patnáctka - a to jsem se prostě jen po jejich koncertě netrefila na židlu. Jaj.
Asi si poslechneme besedování Terezy Kostkové bo Divadelní pouť bez bariér.
A dneska svítily světlušky, všimli jste si, jak ozářily tmu?
Čtyřka a osmička jsou naše šťastná čísla, neboť nás zavezou přes černotu Přívozu do Mariánek, kde je oranžovota. Juří.
Znáte kapelu Úspěch? Ti v mých uších sklidili obrovský úspěch!
Škoda jen, že město kultury jim o vlásek uteklo. O ten nedredový. Zatím.
Zítra prý bude kypat jak cyp.

Chybí mi klokaní život.

Pod mostem je zima?

2010-08-25T22:38:00.004+02:00

Krosny bývají užitečná věc, když vám zůstanou. Koleje bývají taky užitečná věc, když vám týden před nastěhováním neřeknou, že je kapacita plná (i přesto, že vás předtím ujišťovali, že tam můžete bydlet). Tož ono se to všechno dobrý a usměvavý musí nějak vyvážit asi. Takže místo písmenek o Byljedenpánovi heč hledám kapesníky. Heč. Kdybych na Trutnově nenechala hlas, asi bych si teď nasadila ponožky na uši, kelímek do pusy, vyběhla ven a začala štěkat. Ale jentak mezi řádky, ten Trauč jsem si za ty tři roky užila úplně nejvíc :) Juřííí :D
A baví mě opravování oken a běhání do hospody pro rádoby redvajtky, který ale nemaj. A baví mě jezdit vlakem, to je věc dávno známá. A nestihla jsem strašně moc věcí, jako třeba Zlín nebo o víkendu Valník nebo popíjení s bývalou třídní nebo Anči nebo vysvětlit všechno bývalé Snowbence. A asi mi to vlastně nevadí tak, jak by mělo, protože tyhle prázdniny jsou tak nějak skákavě klokaní. A asi i hezky klokaní. Asi i moc hezky klokaní. A fakáč a Andělo, ty kurvo!
A mám drbavou za uchem a pořád nevim, co znamená, když mě svědí nos a zas bych jela někam na výlet a zas mám tu hroznou úchylnou áčkovou, kdy prostě mluvím a mluvím. Tedy ťukám a ťukám a připadám si jako datel. A proč se říká, že spí jako dudek? A vůbec. Nazuju si baškůlky, otevžu dvéže a nepůjdu po kobéže! Ale půjdu někam k lesu a budu kašlat na slimáky a vykouřim třeba celý ty startky protože prostě tak. Protože ník a protože juří a protože všechno dobrý je k něčemu zlý. Heč.

Teď bych vážně chtěla být v Mla. Achjo.

Radioaktivní šňupání píšťalek

2010-08-18T22:30:00.003+02:00

Protože rýma je nejhorší nemoc z těch nejmíň nejhorších. Nosy pak pískají a pusy musí být otevřené, aby se člověk neudusil. Berani a ovečkové co mečí. (!)
Mám tuze ráda Želary. A radioaktivní zvěř, která sice nevystřeluje pavučiny, ale přitahuje se na nich. Přeju hezký den celý den, protože takové jsou nejhezčí. Čekám, spěchám, čekám, spěchám. Vy ne? Od zítřka je jeden velký dlouhý den velkých malých krosen a odporné hudby, na kterou se těším. Balíci z vesnice skáčou s balíkem na balíky slámy, když už je to léto a hodily by se rukavice.
Modromodrá je určitě hezčí než šedivá, a to nemám ráda modrou. Jen tu jednu.
A přesto, že jsem velký statný muž, mě prostě některé písničky dojímají k lehce pochybnému usměvavému neúsměvu. Třeba jako tahle.
Papalášské akordy v mlze si rozumí s Hrami bez hranic. A tiziánově měděná vůbec není zrzavá. Jen na obrázcích a to není ono. A vůbec to není důležité, protože je jedno, za kterými prameny se skovám. Nebo ve kterém bunkru, protože za Vysokým kamenem je jich víc než písmenek na Product Key. I když, to už bych asi neříkala úplnou pravdu.
Asi nejsem taková potvora, protože nemám klíč od všech míst, kam bych se chtěla dostat. Hodná holka ale asi určitě nejsem, protože do nebe bych asi ani nechtěla. Přeci lepší 72 slečen, co vědí co dělat, než 72 pannen. Ale to už jinde jsme, to je jiná vesnice.
A teď se zlobím, heč. Ruka na noze je jasná věc. Stejně jako deskové hry s "rodinkou", které jsou ovšem dřevěné a kácející se. Ale čajové a vodárkové a kouřové a taky trochu s citronem a solí.

Kouká na mě klokan v žlutém kosočtverci.

Vystřelím se na struně od kytary

2010-08-15T23:28:00.003+02:00

Taky neradi mluvíte o něčem hezky, protože se bojíte, že to tím zakřiknete a skončí to? Tak proto. Fuck off! :P
Cigarety připálené polínkem můžou padat i z nebe. Nebo z dredů. A nemusí být zapálené, pokud mám být konkrétní, což já nebývám, takže.
Někteří lidé klamou tělem, ale vlastně mile. Vezmu sekáček na maso a rozsekám silnicové fotky. A potom se naučím udělat sekyrkou nožičky. Černé. Na krásu. Měla bych zavřít okna!
Kbelíčkům se občas utrhnou ucha, za co je pak chytit? A tátovodcerovské houbaření má klokanka tuze ráda. Ovšem houby? Ani s octem! (tedy jen s otcem)
Skáču po kolejích. Někdy v tunelu, ve kterém jsme se báli, jindy na internetu, abych věděla, na kterých budu lehávat.
A když se připalují záda tvarohovým mazancům, hodím na ně mokrý pečící papír. A když se připalují záda klokanům, tak by si měli lehnout na břuch.
V hlavě stále Here comes the sun. A ve snech strašidla, která mám moc ráda, ale straší mě tím, co máme vše společné. Tedy kromě Here comes the sun.
Málem nám shořel les. Což není pravda. Jen upravená lež. Tak klid a lež. Nebo si zahraj pinec na procházce. To jsou totiž milé činnosti, když na ně máme ještě věk.

A princové jsou na draka, ještě že máme Honzu!

A někdy si nezpívám

2010-08-08T09:04:00.003+02:00

Protože někdy si tak říkám, k čemu nám jsou všechny ty naše rádoby starosti, když jinde se vylévají řeky a zaplavují lidem všechno, co mají. To pak zapomenete na smyslně nesmyslná slova a narovinu napíšete, že jste tuze rádi, že máte dům na kopci, kam voda nemůže, i kdyby se protrhly Pastviny.
Jen těžko si dovedu představit situaci, kdy by mi někdo nařizoval okamžitou evakuaci. Co se všemi vzpomínkami? Vždyť každá věc má svůj příběh, to bychom to měli všechno nechat hnusné špinavé vodě? No ano. Protože život je důležitější. Ale život bez ničeho? S pocitem, že jste přišli o všechno, na čem jste celý život pracovali? Určitě je sice lepší, když jsou škody "jen" materiální, ale i tak...
A stejně se dále budeme zabývat "problémy", od toho, co uvařit k obědu, přes to, kam jít nebo nejít večer, až k závažnějším otázkám, na jakou školu jít či nejít.

A stejně je to všechno ve své podstatě hrozně malicherné.

P.S. Stejně malicherné jako je i moje radost, že za týden je Kravál a týden na to se konečně pojede (teprve potřetí) na Trutnov! :) A pomalu můžu odpočítávat dny do doby zvané Ostrava.

S nataženou (prázdnou) dlaní

2010-08-04T15:36:00.003+02:00

S nataženou prázdnou dlaní se nehezky usíná. Věděli jste to?
Palec mi zpívá o září, které je jisté stejně jako nejisté.
Ukazovák mi ukazuje uplynulé dny, které byly milé, i když říkáme pravý opak.
Prostředníček nenarovnám, snad nějaké znamení? Střed. Středa. Práce je třeba.
Na prsteník namotávám sprosté písničky o Ančách, které kakaly na větvi.
A malíček? Malíček si brouká všechny řesti i neřesti, které vypadávají z kapes ospalých myší.
Těšíte se na jablečný mošt? Tož to já skoro stejně tak moc, jako nevoní řepka.
Sjela bych po vodopádu na skály. Ale ne jen hroudově, nýbrž i vobludově!
Čechomoři mi lezou do ucha. Od hrnečku. Bez kaše. Smažíme. Řízky!
A na paletu bych vymačkala barvy všemožných chvil. Protože každá peřina, každá kynutá i každá konina má svou barvu a vůni. Vlasama bych pak všechno smíchala.

A stejně jednou posypu svět duhou.

Na lžičce, kterou se míchá duha

2010-07-25T17:51:00.002+02:00

Po kapsách kousky smíchu a nastrouhané štěstí. Či jak se tomu vlastně říká? Když přivřu víčka, vidím sklíčka. Barevná. Na Amélii se dívá s lehkostí, namaluju si tu atmosféru na okno. Nejdřív na něj ale fouknu. Psový maňásek Klok si zatančil na Flerety a Jarmilku Šulákovou. My jsme si zatančili na trávě. A v každé dešťové kapce se objeví něco, co by mělo zůstat pod dlažební kostkou. Ráda koukám do panenek. I když nemají šaty. Jen dvě malá kolečka. Trakaře? Prohrála jsem meloun. A objevila jsem dosud nepoznaný pocit. I když k němu prý nemám důvod :)
Jsme maličcí, jsme kašpárci, jsme vobludy, jsme obryně a obryňové. A jsme drsní a nemáme se rádi. S nikým. S ničím. A nemluvíme opačně a namlaváma na áčka. Den začíná tmou. Cítíte?
Čuchám skořici, běhám bosa mezi slimáky, těším se z kulatého míčku, co zase bude skákat po stole. Má pevná a dobře rostlá skákadla. Napočítáme do pěti tisíc a pak zase znovu. Těším se z toho chladu, který hřeje. Těším se ze slunce, které se občas schová za berany. Poslouchám klapání bot po dřevěné podlaze. Mohla bych být profesionální ztrácečkou náušnic. Jaaj ty kokot! Bílé po ránu? Na ránu. Jak jsem poznal vaši matku? Jsme kulturní. Barbaři. A z rozhledny kape pivo a padají nedokouřené cigarety. Když nemyslíte, zaplatíte, a když se zamyslíte, zaplatíte ještě víc. Rub a líc. Tak trochu teskno po Snoubence, tak trochu smutno po Luise, tak trochu šťastno. A pan Christiaan Huygens sestrojil kyvadlové hodiny, šeptala mi slečna Wiki. Proč má hodina jen šedesát minut? A víte co je Ipama? A jak jinak se říká vodní pumpě?

Zazpívejme si.

Kousek dál než rostou pihy

2010-07-05T23:08:00.000+02:00

Chtěla bych být klávesou pod prsty Reginy Spektor. Možná trochu molová, černá.
Ráda se dotýkám prsty na nohou holé země. Ráda čuchám letní noci. Ohňové. Klokaní.
A světlušky jsou prý strašně oškliví brouci. Proto létají ve tmě a oslepují nás svými baterkami.
Zatoulaly se další náušnice. Do sena. Protože tam se spí voňavě.
Omotávám si kolem nosu stébla trávy. A pletu věnce ze sedmikrásek. A s čím si rádi zpíváte vy?
Když se kolem lišák plete, schovám já se do doupěte. Naučili jsme se pohádku nazpaměť. S kocovinou.
Na Čarodějce z Portobella je hanbatý obrázek, ale písmenka jsou uvnitř stejně zadumaná, jako v jeho jiných knihách. Je skoro dokonalý. A knížky tolik voní.
Pošeptám si do svých uší o úsměvech ve žlutých prostředcích chudobek. Nechutnají tak dobře jako šťovík.
Jednou si zarámuju zvuk večerní kytary u táboráku, a pak na rám zaťukám a on se rozezní.
Schovám se do jeho skoro vůbec schovaných dredů. Nebo se stanu korálkem a navleču se na ně.
Všichni dostanou pusu a já facku, protože tak to má být. Možná se pak smíchy zkutálím pod grilovaný hermelín.
Chtěla bych si sednout nahoru, na plot, až bude Reg na Colours. Přála jsem si, aby mi ji Bylinka zabalila do krabičky a přivezla, ale ztratila se stuha. Z tuha.
" Pod listy papíru leží má pravda..." Trochu jazzová a trochu folková. A taky trochu klasická.

"Používáme sluchátka, aby přehlušila naši mysl."

Z klokaní kapsy

2010-07-01T23:09:00.005+02:00

Z jedné a ze druhé.
Protože asfalt je strašně horký pod tramvajemi.
Žirafy se jmenují žirafy, protože mají žirafí krk.
A ano, komáři jsou zákeřní víc než já jsem šílená.
Pu Er v zavařovací sklenici chutná jako štětec.
A na paletě se míchají koleje s budoucností.
Ale budoucnost neexistuje. Je jen tu a teď.
A taky včera a pozítří a vlastně... ník!
Posílejme dopisy, svět se pak usměje. Možná :)
Ve sluchátkách budu bosa tančit po nálepkách.
Neplakejte maminko. Nožičky moje.

A ani kapsa mi neuvěří, že v tom ník-níkování vidím něco milého :)

Kdyby nám v paláci pištěli dudáci...

2010-06-25T23:15:00.004+02:00

S každým koncem tu je nový začátek. Ostrava. Těším se. Bojím se. Trochu.
Není neveselo, není truchlivo.
Celé dny se zrakem upřeným do knížek, celé noci probdělé s myšlenkami někdy až moc zbytečnými.
To by se krásně žilo, to by byl ráj.
Když člověk cítí v každém pohledu brouků, že žije. Že je mu dobře. Že ho něco čeká. Že vlastně nikoho neztrácí, když nebude chtít.
A na něm akrobati, začali kejklovati...
Někdy si vymyslíte někoho, a ten někdo se před vámi objeví. A vy si od něj vezmete vlčí mák a pár úsměvů a zmizíte z života. Jako vždy. Ale není tu truchlivo.
Mám ráda pohádky. V té své naivní zasněnosti bych si stejně přála něco tak pohádkového zažít. Směju se tomu přání. Život není pohádka, ani žádný film. A to je dobře.
A vždycky v noci vyjdu zabalená v dece ven, sednu si do trávy, pozoruju slimáky, pozoruju ubývající cigaretu, s opřenou hlavou si tak sním a přemýšlím, kdy z toho vyrostu. Kdy konečně přestanu dětinsky běhat po loukách, kdy už konečně přestanu vidět všechno nevšední a krásné i v obyčejné kuličkové jamce. Jenže, to není o dětinskosti. To je asi o povaze.
Přeju tedy dobrou noc.

Jen... kdyby mi v paláci pištěli dudáci, to by se krásně žilo, to by byl ráj :)

Korálky v očích a na čele pí*a :)

2010-06-20T22:40:00.007+02:00

Jako když najdete myšlenky a přání malých dětí. Můžeme si sáhnout. Dotýkat se úsměvů, spát ve zkušebnách. V obětí si pokreslit obličeje. A ráno bosi utíkat, s keckami v rukou. Hřálo. Po schodech se chodí jen tam, kam nesmíme. Přeci! A celou tu dobu vědět, že je možné najít ty vysněné přátele. Korálkové, vodárkové, barevné, usměvavé, žebrající i kapelové. Jak moc člověk může mít rád klokaní rodinku? :)
A pak si sedneme na popelnice a možná dostaneme rohlík se sýrem.
S nimi bych si tolik přála trávit víc času.
Jenže... snad Litomyšl nebo Ostrava? Třebas nebudu mít na výběr, ale co kdyby...
Schovám se do sena, které tu pořád obracíme, a možná tam najdu i tu jehlu.

A... Mimbral spíše píše nežli pýše napíše, že se ráda upíše ;)

Komáři zpívali do ušních dírek

2010-06-17T19:41:00.007+02:00

Svět se chvílemi zelenal a chvílemi točil jako prst zabodnutý do glóbu. Krabicové boty na nahých šatech. I čmelákům to slušelo. Vůně skořice schované za pivní pěnou v kamení. Lehneme si k pódiu a poběžíme k ohni. Pak beze slov pochopíme, proč tvorové tancují kolem vodárky. Jako ty. Jako já. Ušmudlaná. Co se v blátě neutopí, to zabalíme do vážek. Zvážíme pro a proti? Dosedneme na vodní hladinu. Rychle zvednutý palec se usměje na mávající jedoucí ruce. Nastoupí? Ještě dnes, ještě včera. Najdeme řasu, do které jsme dříve foukli, a ona dopadne na pohádkových postavách. S korálky na krku. S vlasy staženými. Je (to) pryč. A pak v tureckém sedu koukneme nahoru, na ty vysoké lidi, usmějeme se, cvakneme a možná zamáváme na rozloučenou. Mizí rychleji než písmo pod zmizíkem. Ve schránce nás očekávají tři obálky. Nepověděly mi o budoucnosti o nic víc, než tlačítko k vypnutí duše. A všude je spousta sedmikrásek! Deka pod mými holými nohami hřeje knížky na srdci. A mravenci utíkají uzdravit mícu. Ze skal je svět tak strašně malinký - dokud za vámi nepřijdou záchranáři. Obrázky na čelech prozradí budoucí jména člověků. Kdybych otevřela některou ze svaťákových popsaných kamáradek, přivoněla bych si k vylisovanému petrklíči.

Oni nechcou znát polštářky ukazováčků, hledají jen, koho by objali.

Před-marmeládování

2010-06-03T10:38:00.002+02:00

Ať si prší jak chce, nás to neodradí! :)
Obujeme gumáky, vyválíme se v blátě a bude nám hej.
Děti fesťáků! Děti hudby a pogoo a (ne)sbírání kelímků.
To je ten důvod, proč mám ráda léto, i když je pršavé.
Takže za pár hodin konečně začínají pravé prázdniny :)
Mějte se fajn fajn fajnově! ;)

Na ztraceném dřevěném korálku

2010-05-26T22:23:00.002+02:00

Schovám ruce za zády. V jedné z nich je jedna má tvář, ve druhé tisknu druhou.
Ale teprve když ruce spojím, budu to já.
Sledující vteřinovou ručičku prastarých hodin, čichající noc.
Se zrakem připoutaným k další knížce od Coelha. Závislost na slovech.
Závislost na písmenkách a na típání cigaret.
A pak se svlečeme dřív, než se oblečeme. Dvě odlišné podoby.
Absolutně odlišné.
Nechci si před někým hrát na sečtělou, inteligentní osobu, stejně jako se mi příčí slovo děvka.
Pravda je vždy někde uprostřed? Uprostřed ztraceného korálku?
Hledala jsem jej na dredu.
Ale ten už dávno také nemám.
Večerní procházky s kopretinami? Ano prosím!
Zvuk korku, když se loučí s flaškou Tokajského. Ano prosím!

Jenže touha je touha a čas se pomalu vleče,...

Suchá hlína tady

2010-05-18T14:41:00.002+02:00

V dlani mám ještě pár slov. Tak zlehka a velmi opatrně dlaň otevírám.
Uletěli z ní komáři, co pijí krev. Uletěli z ní však i motýli, co nám ji dávali.
Věří i ty ušmudlané víly na pohádkové konce? I když neumí milovat jako v pohádce?
Na těch pár měsíců zpátky budu vzpomínat s řasou v oku. Chvíle, kdy málem byl opravdu Sluneční hrob, chvíle, kdy začínala existovat imaginární letadla, chvíle, kdy se uzavřel kus života. Prý pro lepší zítřky.
Až začne pršet, rozvážu si tkaničky a poběžím bosa na konec duhy. Sklouznu se po ní a pak přes žlutý pruh kouknu na nebe, kde se schovává Malý princ. Ne. Neopijeme jej. Usmějeme se na něj a poděkujeme mu. Tak!
A až se vyplaví řasa z koutku oka, fouknu do ní. Foukneš do ní?
Čaj už není tak horký. Už i lžička vychladla. Chladne. A to mě děsí.
Životní filosofie v jediné větě, kterou nikdy nikdo nepochopí.
A možná o tom život je. (?)
Suchá hlína tady, bez lidí, bez vody.

A přesto se ušní dírky usmívají.

Pravda má dlouhé nohy

2010-04-22T06:07:00.003+02:00

Tož takhle jednou po ránu.

Mrouskající se myšlenky tvoří křídla letadel.
Až sjedeme po skluzavce ze sřechy, spadneme do slámy.
Zase rostou sedmikrásky!
A nějaký ten čtrnáctý květen by měl rozhodnout, zda-li větve vrby zůstanou svěšené. Aneb dospěli jsme do fáze, kdy je třeba složit zkoušku "dospělosti".
Modrobílá kniha tváří sice září, ale asi se mi zastesklo po těch časech, kdy jsme tu vyťukávali dlouhé články, a navštěvovali duše těch druhých. Je to pryč.

A na dně coffee nezbyde,
zůstane tam jen přilepená lžička, co se v čaji neutopí.

Na filmové pásce

2010-03-07T20:42:00.008+01:00

Pod černým deštníkem, zasypaní kovem.
S rumovou příchutí, tancující kolem podpatků.
S pocitem konce a obavy ze začátku.
Pizzu si nechte pro přítele. Zůstala tam.
Sako přes ramena s příliš viditelnými švy. Obraznými.
Jedenáct minut.
Zarůstající ušní dírky. Bez cingrlátek.
Přátelé. Osm let.
Rozsypeme se jako kuličky hrachu do světa. Slaní. S laní.
S kravatou na čele začíná svoboda. S pošlapanou šerpou končí.
Pro štěstí.
Co si nepamatujeme, to se nestalo.
Úsměvné chvíle, chvíle studu a chvíle smutných postav.
Je to za námi.
A právě teď nejvíce před námi.
Aby oni to dokázali. Aby jim se ta přání splnila.
Protože na NICH mi záleží víc, než dávám najevo.
Je mám ráda takovou neobyčejnou samozřejmostí.

Jsme rodina.
A černé ovce se někdy zatoulají.

Devět dní za zdmi

2010-03-02T22:25:00.004+01:00

Když člověk zestárne o spoustu silných osudů.
Když si říkáte o málo polívky a víte, že jsou to všechno nepodstatné maličkosti.
Když se těšíte ze slunce a čerstvého vzduchu.
Když na chodbě vidíte kameru a pak si nemůžete zvyknout, že vás už kamery nekontrolují.
Když přiložíte pacientovi ruku na srdce, abyste mu dali energii.
Když vás jeden schizofrenik požádá, jestli byste ho nehladili na duši.
Když se smějete jak blázni.
Když típáte další cigaretu.
Když nechytíte pinpongový míček.
Když se chvějete úzkostí a bezmocí.
Když usnete při autogenním tréningu.
Když by se mělo zachovávat lékařské tajemství.
Když popíšete papíry svými myšlenkami a přečtete další knížku od Coelha.
Když poznáváte v barevných flecích bubáky a lidi před zrcadlem.
Když se vás ptají, zda slyšíte hlasy.

Když se na někoho usmějete a on vám úsměv oplatí.

Jsem zpátky.
V životě?