Mollové tóny v durovém světě

Sedávám k oknu a mhouřím oči. Mám pocit, že je tak 20 stupňů nad nulou, což prý není. To já ale nevím, protože ležím v peřinách a upíjím čaj s medem - i když nemám ráda sladký čaj. Kapesníky nestíhám prát a ze všeho nejvíc si právě přeju volně dýchat a nekašlat na to všechno. A to že to vypadá, že kašlu na úplně všechno. Ústní zkoušky jsou sice zdárně za mnou (a ohlížet se za nimi už nehodlám), ale zápočty naneštěstí přede mnou utíkají, neboť se neumím vyjádřit k patnácti standardům kvality sociální péče. A vážně netuším, který subsystém sociálního zabezpečení je podle mě nejméně přehledný. A vážně se stejně jako barevným šátkem omotávám myšlenkami, že mě z té "úžasné" školy s úsměvem vyprovodí do pryč. Kdyby mi to ovšem aspoň vadilo, ale mě se ta myšlenka snad i zamlouvá, panečku! Takže kašlu na povinnosti (a ano, to byste měli radost, jak moc je to nedospělé), kašlu na členy rodiny (doslova!; kteří mi ochotně kupují sirupy a naštěstí už zbytečně nežehlí kapesníky) a kašlu na to, že jsem nebyla na plese školy, kterou budu obdivovat a mít nejradši. Ten náš gympl, kam jsem osm let víceméně docházela. Inu... hlavně poslední rok sice méně než více, ale... Stýská se mi po té budově, o které jsem si myslela, že je ošklivá. Stýská se mi po profesorech a po večerních zájezdech do Klicperova divadla, stýská se mi po hodinách hudebky, kde jsem se dozvídala, jak zavíráš oči, když pusu ti dávám. Místo toho vyjdu ze školy a hned ta velká polorozpadlá ´cikánská´ budova nám dává průpravu do života možných budoucích sociálních pracovníků. Jak velkolepý nápad propojit studovaný obor s každodenní realitou.
Chystám se na knížku V melounovém cukru. Přesto, že se jedná o surrealistickou či dadaistickou bláznivou krásnotu, mě ten název evokuje drogy. A v tom našem nedalekém městě zatkli zeleného dealera. To jen abyste věděli, že sleduju svět alespoň klíčovou dírkou.
Na praxi bych chtěla do Klokánka a stýská se mi po klokánkovi, po tom, jak krčí nos, když se směje a po jeho očích, které jsou tak modré, jak je zrovna modré nebe. A vlastně už mám dvě praxe zařízené, jenže jednu budu muset zrušit. Nejspíš si ale zkusím pracovat na Žampachu. Víte, tam jsou mentolky, se kterými bych jednou nejvíc nejradši pracovala. Jsou tam sice "děti", které jen leží v postýlkách, ale jsou tam i lidé, kteří chodí do práce. A vůbec, když oni jsou tak upřímní. Jen by mě zajímalo, jak bych snášela, kdyby se takové dítě narodilo mě. A i kdyby mě na té ostravské škole nechtěli, tak na tu praxi určitě půjdu - peníze jsou sice potřeba, ale takováhle zkušenost je pro mě přednější než to, co bych si za brigádové výdělky koupila.
A musím se naučit uvařit tu dobrou omáčku; nechť se to stane opožděným novoročním předsevzetím!
Sklepávám teploměr a říkám si, jak je možné, že můžu mít tak vysokou teplotu, když je venku taková zima? Ale chumlání do peřin má i své světlé stránky, aspoň teď plíce asi týden odpočívají od nikotinu (sice naříkají, že je jim smutno, ale kdybych je s nikotinem zase skamarádila, naříkaly by ještě víc...). A taky se tážu, jak mohlo napadnout děvče z vesnice (zvyklé na lesy a louky a spoustu přírody kolem sebe) jít do města, kde je nejvíce smogu? Možná i to je důvod, proč už tam nechcu dál být. Moravo, Moravo, já chci za Tebou!
P.S.: A to jsem se tuším ani nezmínila o tom, jak mě mrzí smrt Ladislava Smoljaka (já vím, že už je to dávno,...), nedávno i Pavla Vondrušky a teď i spisovatele Arnošta Lustiga. Achjo. Ale tihle páni budou přesto nesmrtelní, víte?