Undergroundový surrealismus

Aneb o divadle, které není klasickým divadlem a jiných hezkostech. Řekla bych zpodžidle, na které turecké nohy dekadentně kouří vzduch. Jako v místnostech, kde se nekouří. Dojmy z lidí jako zvětšené pod lupou. Dojmy z města jako pod mikroskopem. Těžko se něco takového vysvětluje, ale skřítkové a tvorové, kteří tu žijí, nejspíš pochopí. Ale je vůbec potřeba chápat pocit? Zeptejte se kachen, odpoví vám ledňáček. Když se lampa zhasíná a rozsvěcí, střízlivost nemůže spát. Střízlivost kulis, střízlivost knotu právě zapáleného, střízlivost ráno se odhrnujících závěsů. Kudy s pudy z půdy? Jako když mír musí přeskočit poslední dva schody. Jing-jang. Houpačka se přeci musí prohoupnout i hloubkou, když je ve výšce. A chleba není to, co padá namazanou stranou dolů, učitel duše by vám o tom pověděl. Zarámované terapie vedoucí k vyrovnanosti a klidu. Jak pramálo mě zajímá materiální život, řekl by člověk kupující si zipy do uší. Nemusí být něco zlé jen proto, že je to neuchopitelné, či snad opět nepochopitelné. Čínská hůlka slepená, už se neprovrtává hlavou. Někdy víte, že se potřebujete jen dívat. Poslouchat. Cítit. Vnímat. Pod lampou je největší tma. To jen že zrak přemýšlí při pohledu z okna, kde, deset minut po půlnoci, svítí stále lampa. I nefungující topení potřebuje vědět, že i přes možné nepochopení ho má někdo rád.

Aby zase mohlo naplno hřát...

Dream catch me

Sluchátkově. Někdy nás nevedou naše kroky, ale slunce, za kterým jako ve snu jdeme...

Je fajn, když potkáte někoho, kdo s vámi bude vysedávat na chodbách a hrát na kytaru. Kdo s vámi zajde na čaj a s kým máte možnost vytvářet všelijaké (ne)obrazy. Někdo, s kým ty špenátové večeře chutnají lépe. Je fajn, když máte s kým mluvit o všech nemožných vírách ve skřítky. Ona je jedním z mých skřítků.

Je to vlastně jakási forma terapie či relaxace. Imagine od Johna Lennona. Kolem dokola vygumovaní panáčci. Obrovské pastelky. Roztřepený dred. Spousta úsměvů. Tak, jak to má být.


A když nám mráz dovolí zůstat ještě chvíli na čerstvém vzduchu, vydáme se do zámeckých zahrad, opět s kytarou a ještě k tomu s bílou čokoládou a posledním letošním burčákem, co nám milý pán nabídnul. Mám ráda podzim. Mám ráda podzimní slunce i déšť. I ten obrovský vítr. Mám ráda tu podzimní vůni. A ta vám tedy je! :)

Dřevěný žufánek

Když zabalíte utržené jablko do barevného listí.
Zaháčkovala bych hrnce plné Malého Budhy, a taky možná čaje plné kakaa a kávy. Bang!
Když nezahřeje burčák, zahřeje ádur a éčko a émi. Balada pro banditu, kde se dá hrát hokej s koštětem a dřevěnou kostičkou. Tedy pokud nezmrznete třeba u klavíru nebo pokud vám nezmrzne úsměv pod spoustou špendlíků. Antikvariátový Dickens za pětikorunu. Zola s Olbrachtem za pětku. A Jana Eyrová za bůro. Rochním si při čuchání ke knížkám v Pasece. Po chodbě bych zase békala, ale po poslechu (Ko)Kosu si leda tak zabékám v Undergroundu se sekyrou. A bez badéčka. Domácí víno před Pub Animals je dobrý začátek pro fotbálkové (ne)turnaje. Když rozlousknete pistácie, objevíte surrealistické brambory s Plíhalem. A taky dost možná s Nohavicou. Bez nohavic. Kdyby se náhodou jeden den nestalo něco kouzelného, pozvu vás na připravování špenátových večeří. A když mi do kapsy dáte bílou čokoládu, třeba ty večeře budete moct i sníst. Všímáte si, že ty podzimy jsou rok od roku krásnější? Dneska třeba tak nějak úplně originálně pršelo a všechny barvy se ztlumily pod šedým nebem, to aby načerpaly sílu, až zase bude svítit slunce. Protože tomu se sluší zamávat. A až budu mít zpátky všechny potřebné technické "vymoženosti", tak vám na kolíčky pověsím spousty fotek! Bang!

Imagine all the people living for today...

Meditující pastelky s ořezávacím nožem zpívají po chodbách. Brnkají na kytaru. Žijí.
Patron chytá za ruce naději. Lidé se dívají, poslouchají. Žijí.
Kam mizejí chudobky? Když už se ochladilo... Světlo v očích zpívá. Žije.
Trsátko zabalené v dredu. Srolované prsty u nohou. Jdi svou cestou. Žij!
Novinové útržky těšící se na kubb. Vygumovaní panáčci. Držící se ruce zůstanou. Je zima, hřejí. Žijí.
Toulovcové toulání. Brána do země. Barvy! Žijí! (všímáte si?)
Ptáčata, co mají vlasy trávou zavázaný. "Bysme" se nesmí stát správným! To nechceš!
Demíčko běhá dokola, mohlo by vyrábět úsměvy místo bobkování. Ale to by prasklo přeci!
Nejzářivější měsíc byl, viděli jste? Jako kdyby člověk vnímal všechno nekonečněnásobně intenzivněji. Usmívají se. Žijí!

A názvy se nemusí shodovat s obsahy.

Imagine,... stand by me! ..........

Pointa v bubínku

V tom ušním nebo snad spíš Plechovém, ve kterém se ztratil ten, kdo chytal v žitě. Hliněná vodárka s větvičkami a vůní rumu. Tři zrzaté lentilky dědy Edy. Klaviaturní sbírky litomyšlské poezie cuchají česnekový sýr. Nohy unášené sluncem došly na pole, kde zpívaly Lidice o smutku a nekonečných rozhovorech. Pocity klidu a štěstí protkané smutkem u zimního stadionu a jednou svíčkou, co zbyla pro víkendové rozloučení. Okvětní lístky ruční (luční?) květiny se smějí na kachny, které i tu tak rády ukazují, kde ty všechny starosti mají. Čepička na hlavě pána, který bude po tři roky naším "otcem" - pána, kterého si od první chvíle vážím tak moc, jako paní, která lezla na Mont Blanc a teď nám vypráví o tasemnicích. Testosteron všude krom Litomyšle. Dva odlišné světy a všude to voní vanilkou a skořicí a pečeným čajem. A stejně je to milé, že vás chce někdo vidět, že se někomu stýská, že si na vás někdo i po "letech" vzpomene. Stejně jako nadřízení, před kterými schováte šálu, co schovává ukašlaný nos a usmrkaný krk. Tak už to bývá. Stejně je to milé, když si uvědomíte, že každý den zažijete něco, co byste nejraději namalovali novými temperkami na staré skříně, které už nechcete odemykat. Úsměvy foukané do balónků, o které zakopává i úplněk, který trval snad čtyři dny! Louka na místech, kde bych ji nečekala si vypráví příběhy s neprozkoumaným lesem. Těším se na objevování tamních skřítků.

Je tu milo. Je vám tam někde taky tak milo?