(Nejen) muchomůrky bílé

Stonavé dny jsou v tomto období prý normální. Nejvíce jich prý stoná v té mé černé Ostravě a hned potom tu, kde ležím a popíjím pečený čaj. Nechci se tam vrátit. Čím déle jsem tu, mezi lesy, tím méně se mi chce brát na záda krosna a zase se celé odpoledne trmácet do města, které možná pořád vůbec neznám, že se mi nelíbí.
Kromě stonavých dní jsou tu i plesové dny. Možná to jde vlastně ruku v ruce spolu. Při mínus patnácti stupních by asi lidé neměli chodit v plesových botkách, bez ponožek. Hloupé nápady.
Jako spousta dalších hloupých nápadů.
Vždycky, když jsem u té mé paní, ptá se mě, jak se mám, co se změnilo,... A já jí vždycky s úsměvem odpovídám, jak je všechno pohádkový a marmeládově sladký. Jenže ve chvílích, kdy je najednou všechno slané, ona tu není. Tedy ona tu je. Jen já nejsem u ní. Protože kartička mi ukazuje, že až čtvrtého dubna. To jsem tedy zvědavá, jestli k ní zase půjdu s úsměvem, ale bude jaro, tak snad jo. Jak moc mě může zima zabíjet? Do jaké míry nás počasí může ovlivňovat, aby to bylo ještě zdravé? Nenávidím mrazy. Nenávidím! (A přeci, když je obloha úplně modrá a sníh se třpytí, na chvíli přivřu oči a je mi fajn.)
Tak jsem si zase včera zapřemýšlela. Vím, že to bolí, vím, že to škodí. Aspoň někdy tedy určitě.
A vlastně se mi hroutí jistoty. Začínám už pochybovat o tom, jestli to, co studuju, chci opravdu dělat. A jak to bude dál, za rok. Jestli se dostanu do Brna, kde budu bydlet a jestli se dostanu do Olomouce, jestli to bude tak vysněné město, jaké si ho už tak dlouho představuju.
A jestli jednou všechno dostuduju, jestli se budu cítit líp, jestli ta práce, kterou budu dělat, bude odpovídat tomu všemu menšímu i většímu trápení na školách. O co jednodušší by bylo na všechno se vykašlat a roznášet kávy a čaje? Jenže ono asi nic nemá být jednoduché. Musíme pořád za něčím jít, mít pořád před sebou nějaký cíl - ale až toho dosáhneme, co pak? Bude zase další cíl? A takhle až do doby, kdy náš cíl už bude jen nezemřít sami?
Každý člověk má v sobě kousek zvířete. Možná, že když sníme kuře, budeme se cítit trochu jako kuře. Budeme myslet trochu jako kuře. A já si říkám, jestli zvířata přemýšlí nad životem, jestli jsou mravenci šťastní, že je všechno kolem nich takové obrovské? Ale ono je vlastně obrovské i všechno kolem nás.
A některé hvězdy blikají. A milý je vidí padat - já vidím padat jen sníh ze stromů.
Kdyby slunce blikalo, utáhnu jej jako žárovku, aby svítilo.
A když mám pocit, že jsou všichni hrozně daleko, oni za mnou dojedou, jako ty mé dvě dredatice. Projdeme se po Komenského sadech, na zmrzlém břehu budeme koukat na kačeny a pak obejmeme stromy, kolem kterých je z nepochopitelných důvodů odebraná země.

Chtěla bych být v klokaní kapse.
Být tam skovaná, být u něj.