You raise me up!

Začátky nemůžou být snadné. Někdy to celé vyhoří, jindy vyhoříte vy. A někdy rozpálíte uhlíky na plotýnce a rozpálí se vám oči. Když slavíte dvacet, můžete vzpomínat na uplynulé roky a snažit se ucelit si život, nebo si můžete pozvat takové ty lidi, však víte - Kamarády, rozdělat oheň, narazit soudek, kouřit vodárku, hrát na kytaru, tančit na stolech, padat, skorohrát vodopád, dojetím se svalit na zem, smíchy se nemoct ze země zvednout - a pak zjistit, že na zemi se i dobře usíná, když svítá. Odpoledne. Můžete mít více nohou, než jen dvě - nebo na nich můžete mít důchodky a poslouchat Evu a Vaška - protože na to už prý máte věk. Na neděli si můžete pozvat brigádníky, nechť vám pomůžou s úklidem louky (po které jste v sobotu ráno trochu hlasitěji jezdili) a všechno to může být pořád parádní. Autoklempířství pomocí stromu soutěží s babou a skovkou. Deset dvacet pracovní týden! S osmihodinovými růžovými rukávky. Jak sladký je život na dně jahodového koktejlu? A jak moc se vám přestane chtít běhat, když (konečně) "běháte" celý den? A třetí psychsetkání během jednoho týdne je i na zelené punčošky až moc. Klokani na ovocném dortu, co chutnal po zrzavém kaktusu, měli v kapse selátko. A já mám v kapse nejparádnější rodiče, heč! K tomu všemu bláznivá "legendary night" a nejromantičtější (= juříkovsky veselá, pivová, tichopoštová, kamarádovoklokanová) večeře v podobě spálené pizzy - té, kterou nikdy nejíš sám! Matoucí kopřivové sny ve vyřezávaných úsměvech zaženou nabručené minuty přemýšlení.

Protože každý den má svůj význam.