Ale teprve když ruce spojím, budu to já.
Sledující vteřinovou ručičku prastarých hodin, čichající noc.
Se zrakem připoutaným k další knížce od Coelha. Závislost na slovech.
Závislost na písmenkách a na típání cigaret.
A pak se svlečeme dřív, než se oblečeme. Dvě odlišné podoby.
Absolutně odlišné.
Nechci si před někým hrát na sečtělou, inteligentní osobu, stejně jako se mi příčí slovo děvka.
Pravda je vždy někde uprostřed? Uprostřed ztraceného korálku?
Hledala jsem jej na dredu.
Ale ten už dávno také nemám.
Večerní procházky s kopretinami? Ano prosím!
Zvuk korku, když se loučí s flaškou Tokajského. Ano prosím!
Jenže touha je touha a čas se pomalu vleče,...
Žádné komentáře:
Okomentovat