Suchá hlína tady

V dlani mám ještě pár slov. Tak zlehka a velmi opatrně dlaň otevírám.
Uletěli z ní komáři, co pijí krev. Uletěli z ní však i motýli, co nám ji dávali.
Věří i ty ušmudlané víly na pohádkové konce? I když neumí milovat jako v pohádce?
Na těch pár měsíců zpátky budu vzpomínat s řasou v oku. Chvíle, kdy málem byl opravdu Sluneční hrob, chvíle, kdy začínala existovat imaginární letadla, chvíle, kdy se uzavřel kus života. Prý pro lepší zítřky.
Až začne pršet, rozvážu si tkaničky a poběžím bosa na konec duhy. Sklouznu se po ní a pak přes žlutý pruh kouknu na nebe, kde se schovává Malý princ. Ne. Neopijeme jej. Usmějeme se na něj a poděkujeme mu. Tak!
A až se vyplaví řasa z koutku oka, fouknu do ní. Foukneš do ní?
Čaj už není tak horký. Už i lžička vychladla. Chladne. A to mě děsí.
Životní filosofie v jediné větě, kterou nikdy nikdo nepochopí.
A možná o tom život je. (?)
Suchá hlína tady, bez lidí, bez vody.

A přesto se ušní dírky usmívají.