Kdyby nám v paláci pištěli dudáci...

S každým koncem tu je nový začátek. Ostrava. Těším se. Bojím se. Trochu.
Není neveselo, není truchlivo.
Celé dny se zrakem upřeným do knížek, celé noci probdělé s myšlenkami někdy až moc zbytečnými.
To by se krásně žilo, to by byl ráj.
Když člověk cítí v každém pohledu brouků, že žije. Že je mu dobře. Že ho něco čeká. Že vlastně nikoho neztrácí, když nebude chtít.
A na něm akrobati, začali kejklovati...
Někdy si vymyslíte někoho, a ten někdo se před vámi objeví. A vy si od něj vezmete vlčí mák a pár úsměvů a zmizíte z života. Jako vždy. Ale není tu truchlivo.
Mám ráda pohádky. V té své naivní zasněnosti bych si stejně přála něco tak pohádkového zažít. Směju se tomu přání. Život není pohádka, ani žádný film. A to je dobře.
A vždycky v noci vyjdu zabalená v dece ven, sednu si do trávy, pozoruju slimáky, pozoruju ubývající cigaretu, s opřenou hlavou si tak sním a přemýšlím, kdy z toho vyrostu. Kdy konečně přestanu dětinsky běhat po loukách, kdy už konečně přestanu vidět všechno nevšední a krásné i v obyčejné kuličkové jamce. Jenže, to není o dětinskosti. To je asi o povaze.
Přeju tedy dobrou noc.

Jen... kdyby mi v paláci pištěli dudáci, to by se krásně žilo, to by byl ráj :)