Omotané vůní dřeva

Někdy nejsou konverzace o počasí povrchní, to když povrch vrchů malují malíři a vědí, jakými barvami vybarvovat. Oko zahřívající i v mraze. Aneb jak mi jednovaječná naťukala, "nejnádhernější podzim, co pamatuju". Na konečky prstů si namotávám vůni dřeva a každý dotyk dodává sílu. Sílu překonat strach z toho, že nezvládnu školu a počínající odpor k Ostravě (kde jsou ale i hezká místa, nesmím jí křivdit).
Do vlasů si zamotávám okamžiky, kdy ani oči nemžikají. I kdybych chtěla popsat, co se odehrává v každém vlasovém kořínku, v každé řase (co vypadne, abychom si mohli něco přát), v každém chloupku, nedokázala bych to. Protože maličký. Protože se chci zbavit toho pocitu, který mě občas pozdraví, i když já bych se s takovým pocitem vůbec nechtěla bavit. Ale asi to k tomu mít rád patří. Asi je to úplně zbytečný strach jen z toho důvodu, že pavoučí nitky jsou stále silnější, přesto však nejsou nepřetrhnutelné. Jsou to jen chvilkové návštěvy jednoho nevítaného pocitu, před kterým však tak ráda zabouchávám dveře!
A pak roztáhnu ruce a běžím po louce, protože si vážím chvil, kdy si uvědomuju, že jsem šťastná. Kdyby nebyl únor, mohlo by být všechno jinak. Možná že k tomu, abychom poznali výšky opravdu potřebujeme spadnout na úplné dno. Já to své dno poznala a nebýt těch všech, necítila bych podzim, neviděla bych velký ani malý vůz, netancovali bychom potmě v juříkově, ani bych nemohla obejmout mamku, když si vzpomene na Lumpa.
Možná tu jsme pro druhé a možná tu jsme i sami pro sebe. Dáváme sílu ostatním stejně tak, jako ji potřebuje my sami. Jenže co přesně to je, ta síla? Síla ráno vstát, síla se usmát, síla skákat radostí?
Na stromech jsou klobouky. Klobouky, klobouky,... ale co teprve jmelí! Všimli jste si, kolik se letos urodilo jmelí?

Večerní Cimrmani konkurují loupáku s kakem.

A tenhle dredatý pán s kytarou tomu všemu dodává ještě křehčí atmosféru.