Za oknem létají rohlíky

Ušní dírky umí naslouchat. Naslouchají nevysloveným větám zabaleným do deky.
"Když už nemůžeš, přidej!"
Protože ty chvíle, kdy by člověk zkoušel svou hlavou tvrdost zdi, vždycky nastanou. Jde vlastně jen o to, z jaké výšky se na to podíváme. A když není nikdo, kdo by s námi lezl na střechy, začneme uvažovat o prázdném plátnu. Jednou si pořídím stojan, napnu na něj plátno, obleču si barvami pocákanou košili a bude mě hřát dřevěný podkrovní ateliér. A když už plátno bude barevně nepochopitelné, zasednu k psacímu stroji, pustím si gramofon a takhle si budu žít. Neříkám bez starostí. Ale ve svém malém ateliéru.
Někdy je dobré projít se po Ostravě pěšky. Dívat se na lidi, jak si každodenně jezdí šalinou (vlastně tu to nejsou šaliny, pravda...). Jezdí tak, protože jim to připadá přirozené? Kilometr pěšky pro ně může být nepřekonatelná vzdálenost. Ale ne, jeden pytel nerada používám. Nebudu je tam házet.
Je možné, aby se osudy některých lidí ubíraly na stranu happyendu? Protože to bych za ně byla hrozně ráda. Už by nelétalo peří ze stromů. Tolik bych za oba byla ráda. Jsou chvíle, kdy bych se modlila. Může se modlit nevěřící člověk? Ke komu? Jenže otázkou je, co přesně znamená nevěřící? Nemusíme věřit v Boha, abychom věřili. Mohla bych se modlit třba k Malému princi, ale on je přeci jen také maličký. Třeba by ale vyslechl. Pokud by tedy neměl spoustu práce s obyvateli planetek. A s těmi je těžká práce.
Ráda se vracím do Juříkova, ale bojím se. Obyčejný pocit strachu, že někdo v Juříkově zůstane dýl, než by bylo bezpečné. Aby se pak třebas nedostal do Juřetic, Mezijuřipeklí nebo do samotného Juřipeklí, kde už je to zlé.
Stromy už jsou hanbaté. Ale Martin je nepřikryl. Naštěstí se kůň splašil a utekl. Nechte ho běhat volně jinde. Nerada se vzdávám na těch pár měsíců pocitu nekonečna.
Za zrcadlem usíná spousta neplánovaných plánů. Třeba o barevné síti, co nebude síťovaná. Nebo o temperkovém patlání. Nebo o té spoustě, co člověk zapomene, protože si myslí, že to místo v paměti zabírá něco důležitejšího.
Vrány neodletí. Jedna k druhé sedne.
Brzy to bude všude vonět vanilkovými rohlíčky.

"nedat se zlákat
štěstím
které padne na míru a sluší
nebýt tu zbytečně"