pondělí 29. listopadu 2010

Restartujeme první svíčku?

Když si nesednou, pustí si Restart. Když proleží den, pustí si Khoibu. Jako zaseknutá magnetofonová páska, slepovaná očními kresbami, při kterých ani další oči nemrknou.
Truhlíky bez korku, truhlíci s korkem. Korkové nástěnky pod adventními věnci. Bílé soboty uprostřed černých pátků a zelených nedělí. V převráceném nákupním košíku, co odpočívá u silnice do Mariánek, zpívají nemluvní. S krmítky v náručí. Rozbitý pán s rozepnutými kalhotami by neměl strašit cestovatele, vždyť sotva chodil. A lidé si nás mohou pamatovat hečovat, i když my si je nepamatujeme. Koště by se hodilo, nebo alespoň malý smeták na zametení té poplematenosti v hlavě. Zkouškové před prahem, sedí tam a škrábe na dveře. Ptačí kolejálesy nebudou to pravé. A ořechové už vůbec ne. Mentolky jsou upřímní, neznají přetvářku. Tisíc druhů pizzadobrot. "Slib mi, že si mě nikdy nevezmeš, že nebudeme mít pozlacenou jmenovku na dveřích..." říkali v Restartu. Předtím, než bylo prvního dubna. Apríl. Chybí vagóny, krosny si nemůžou odpočinout. Skovám se pod lavici, když to prostě neusedím. Třeba tam najdu řešení. Jednou řež, dvakrát měř. Tak ne aby to byl podmírák. Proč fotbálkové panďuláky nebolí nohy? Lemřické nelemření. Nevimnálady. Studené kakao. Teplé čaje. Řecký se ztrácí, ještě že neexistuje olivový čaj a ještě že ho nemusím pít. Jak rychle vystydne čaj v litrovém hrnku? Pomeranče slibovaly, že se všechno zvládne. Klokani by měli mít patentovanou kapsu. Nebo zazipovanou, ale to radši ne, protože neumím odzipovat soubory. Juřík jsem.
Kdyby lechtání zabíjelo, už bych byla rozprášená po loukách.
A kdybych řekla to, co už jsem řekla v mysli, bylo by to špatně? Protože to možná nemám říct nahlas, protože to je možná slyšet. Protože o tom zbytečně moc přemýšlím, když poslouchám tu Khoibu. Protože to cítím, i když Khoibu neposlouchám.
A jestli spím, tak mě prostím neštípejte, kdo ví, do jaké doby bych se probudila, a to se mi nechce takhle riskovat. Třeba bych zjistila, že je mi kolem osmi let, bruslím na ledě a letí proti mě puk. A třeba bych mu tentokrát uhla z cesty.
Proč tu jsme? Ne jako ty. On. Ona. Vy... ale proč tu je celé lidstvo? Celá zeměkoule? Co a pro koho máme udělat? Kdo tohle vymyslel? A proč se děti pořád ptají? Když vlastně jediné, co nám dá odpověď, je další otázka.
Neviděla jsem dnes hořet svíčku.
A... přes ty všechny nevimnálady a psychofilmy s hudbou, co není slyšet, ale voní, je to tu krásné.
Došla barva, dobrou noc.

3 komentáře:

  1. Restart jsem viděl nějaký ten pátek nazpět,vzpomínky jsou docela matné,ale vím,že to byl hrozně silný film.a výborná kamera,mimochodem.

    OdpovědětVymazat
  2. mám ráda rozmazaný fotky nočních vlaků :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Zítra svíčka hořet bude.
    Odpověď na tuto otázku se nabízí jediná možná, a totiž všeříkající, vysvětlující a okolo už nic nenabízející: 42.
    Ještě že jsem malé stvoření nikoli pozemské :))

    OdpovědětVymazat