
Propadávají kapsou. Na zdi vypadá všechno o tolik
větší. Možná za to může čajová svíčka místo adventního věnce, která vrhá stíny pod
Johna Lennona. So... this is Christmas. Na bubliny je zima. Zmrzly by. První
zkouškové už je na prahu, už před ním nemůžeme zabouchnout dveře. Každotýdenní informace o mentálně postižených, o diagnostických ústavech, o stacionářích... Téměř to jediné, co mě tu drží. A ještě
kolečka pomerančů na okně. Lidé chodí zachumlaní v šálách, stmívá se dřív, než se rozední a víkendy jsou pořád na tom všem
to nejlepší. Černopasažérové jízdy měly v sobě otazníky, do té doby, než se z nich staly
vykřičníky! Místo vodky vodu. Místo ticha hudbu. Transpersonální psychologii nastrkáme do průhledných fólií, aby se poznala se zajímavými anotacemi na psychologické knížky. Namažu si právo na chleba a pak, až se jednou podívám na index, budu se možná cítit sytě. A možná taky hladová. Korálky mají velké ďourky a kamarádi nám usínají
líně na klíně.
Jako když si uvědomíte, že si každé roční období užíváte naplno. Cítíte jejich vůni, slyšíte jejich zpěv. Fesťákové léto, podzim schovávající se pod listím, zima ujíždějící na jedné lyži. Očekávám jaro.
Prý tu máme kluziště, měla bych se podívat, až si půjdu vypít první letošní
svařák na vánoční trhy. A možná pojedu hned, jak dohraje Zrcadlení. Měknu? Přeci nebudu tvrdá, i když jsem
statný muž. A někdy si přeju mít nadhled. Vyběhnout na věž a podívat se na Ostravu z výšky. Podívat se na celý svět z výšky. Jako na
google earthu. Nebo se stát spojnicí trolejbusu a drátu. Jiskřit a pak se jen odpojit a zbavit se toho napětí. A ono to jde. I bez huňaté šály.
Ptáci by měli odlétnout do teplých krajin. Tu je pro ně stejně příliš chladno.
Kouření v zimě nám škodí nejvíce, vyvrátil by vám to ale Naylor z filmu
Děkujeme, že kouříte. To on totiž umí. Plácat hlouposti.
A zakoukala jsem se do hlavní hrdinky z
Věčného svitu neposkvrněné mysli. Ale nedívám se jen na filmy. To jsem se kamarádila jen s těmi, které jsem chtěla dlouho vidět. A to bylo ještě před tím, než mě bylo představeno zkouškové.
Teď už film "jen" žiju.
Praskly mi mý korálky a krku se po nich stýská. Vzpomněla jsem si na tebe. Když si sednu do sněhu, kočičák mi vrní na klíně, až ze mě vysaje všechno teplo a já musím zase domů. Hlavně nezmrznout jako tramvajová výhybka.
OdpovědětVymazatMiluji ten film a vždy je mi tak zvláštně jen, když slyším tu snovou hudbu. Někdy se bojím, aby nevyčichla, ale věřím, že čaje, co nevyčichnou, taky existujou.
So this is Krook - nazdar!
OdpovědětVymazatJá sem dědek Chloupek a sem pěkně nerudnej - cos i budem povidat - ale sem tu abych ti vyřídil, že sem ti nechal takovej epickej výjev u malýho stvoření na planetce... Tak si ho tam vyzvedni a pověs třeba na zeď. Hrumpf!
No konečně jsem tě našla v blogovém světě po tak dlouhé době, hurá!:)
OdpovědětVymazatMilovala jsem tvoje články a milovat je budu nadále, jako třeba tenhle:-)