Umět se poprat se svými rozhodnutími

Sbohem, Ostravo, černá díro.
Je to zvláštní pocit, jako když člověk zklame. Sám sebe i okolí. Ale důvody jsem pro to rozhodnutí měla. Navíc, vždycky si říkám, že nemám litovat toho, co udělám, protože všechno se děje z nějakého důvodu.
Vzrůstající odpor k oné škole, vzrůstající odpor k Ostravě. Ovšem nadšení pro obor zůstalo.
Druhý týden nemocná (z chřipky do angíny), takže vzrůstající absence a tím i neschopnost podat si žádost o komisionální přezkoušení z předmětů, ze kterých mi chyběl zápočet.
A co dál? Začnu se připravovat na TSP s přáním, abych se do Brna nebo do Olomouce dostala. A když ne, jsem ochotna znovu začít od začátku na VOŠce, ale též v Brně nebo v Olomouci. Do Ostravy už nikdy!
Pokusím se najít si nějakou brigádu (což nebude jednoduché), popř. práci - k tomu se mi bude hodit řidičák, což je další z "velkých plánů".
Zavrtám se do knížek! Na to se těším jak malá =)
A budu doufat, že to okolí nebude brát právě tak, jak se obávám. Snad se mě i pokusí pochopit.
Vždyť se říká, ještě se nestalo, aby to nějak nedopadlo!
A stejně ty pocity se ve mě právě melou. Bylo mi tam někdy i fajn, hlavně na pokoji s Jíťou. Za tu slečnu jsem neskutečně ráda, taková vysněná spolubydlící.
Bude mi chybět i to, jak jsme si v jednu ráno usmysleli, že pojedeme do kauflandu a jentak v bačkorách jsme tedy jeli. Takové ty bláznivé věci a všechno na dosah.
Jsem ráda za ty zkušenosti, jsem ráda za ty praxe, které mě utvrdily v tom, že tenhle obor chci vážně studovat. Ale jinde.

Sbohem tedy, černá díro.