Koutky se usmívají, když polštářky prstů léčí vrásčité čelo.
Pramínky vlasů se kroutí v úplňku. Oči vidí místo nebe jezero.
Vyšťouchnutí z kulečníkového stolu do skelného ráje. Zraje?
Schoulené obavy zabalené do obalu přeživších velikonočních zajíců. Proč neutekli?
Pampelišky drží pospolu, i sedmikrásky zdobí. Zlobí.
Pouťové atrakce jezdí stejnou trasou. Také!
Má to tak být! Má! Má nejdražší, která jsi mě přivedla do tohoto světa.
Který jsem si obarvila.
Ty barvy se na paletě sice smíchaly dohromady, ale usmívají se jako popletená duha.
Kouzelný obraz životů.
Zarámovala bych si ty (oka)mžiky.
Jako mravenci. Uneseme mnohem víc, než vážíme.
A toho si vážně vážíme, když to tak zvážíme.
Dočítám knihu. Čekají mě jiné kapitoly. Se stejným hrdinou. (Mým nejmilejším!) A ještě jedním, kterému se kapitoly teprve začínají psát...
Není třeba obávat se skřítků zamotaných v šátku. Snad.
Žádné komentáře:
Okomentovat