S nataženou (prázdnou) dlaní

S nataženou prázdnou dlaní se nehezky usíná. Věděli jste to?
Palec mi zpívá o září, které je jisté stejně jako nejisté.
Ukazovák mi ukazuje uplynulé dny, které byly milé, i když říkáme pravý opak.
Prostředníček nenarovnám, snad nějaké znamení? Střed. Středa. Práce je třeba.
Na prsteník namotávám sprosté písničky o Ančách, které kakaly na větvi.
A malíček? Malíček si brouká všechny řesti i neřesti, které vypadávají z kapes ospalých myší.
Těšíte se na jablečný mošt? Tož to já skoro stejně tak moc, jako nevoní řepka.
Sjela bych po vodopádu na skály. Ale ne jen hroudově, nýbrž i vobludově!
Čechomoři mi lezou do ucha. Od hrnečku. Bez kaše. Smažíme. Řízky!
A na paletu bych vymačkala barvy všemožných chvil. Protože každá peřina, každá kynutá i každá konina má svou barvu a vůni. Vlasama bych pak všechno smíchala.

A stejně jednou posypu svět duhou.