Sebeklamy v kornoutku

Nepřemýšlet. O tom člověk často přemýšlí. Přemýšlení dobré není. Kam se ztratil čudlík na vypnutí? Chcete je tady nebo zabalit? Malou nebo velkou? Větší nebo menší? Kávu vám hned zanesu. A pak si nazvracím do kbelíku, protože jsem ten čudlík na vypnutí nenašla a tak mozek nevěděl, jestli je ještě v práci, nebo jestli už může odpočívat. Popracovní podvečery někdy nebyly k zahození, jindy bych je zmačkala a ... vyhodila a vytáhla zase z koše a třeba jinak a lépe pomačkala. Mačkat. Třešně a melouny a všemožné ovoce, do kterého by se člověk měl radši zakousnout, než ho ani neochutnat. Ale jsou chvíle, kdy i ovoce osvěží. Kdyby tak stačilo něco naznačit, aby to ten druhý pochopil. A když už to člověk musí říct, tak aby si to ten druhý aspoň pamatoval, nebo pokud má pocit, že to za to stojí, aby na tom něco změnil. Jenže kdo by poslouchal stále dokola stejnou písničku? To pak potřebuje ticho. Ale doslovné ticho? Kdo koho trestá? Za co? A třeba to tak vidím jen já. Třeba je to tím ztraceným čudlíkem od přemýšlení. A oční hmota vyplňuje celou tu lidskou skořápku, jen si to představte. Jen očními otvory je ta hmota vidět. A když ten pán, co je tak vysoký, má místo nohou chůdy... a upadne... a zlomí si chůdu... dají mu ji do sádry? A co nejvíc přitahuje komáry, když budeme počítat s tím, že krev neexistuje? A tak blázníme abychom se nezbláznili. Spousta setkávání točených i kopečkových. A dá se sedět na trávě, což je minimálně jeden důvod k úsměvu. Asi ten dospělý svět vidím stále dětinsky a nechci, aby mi práce brala veškerý čas, i kdybych ho měla prosedět v lese. Nechci pracovat i v sobotu, chci být venku! Ale co už. Život přeci není o tom, dělat to, co se nám zlíbí, ale nalézt zalíbení v tom, co děláme. Moudrý člověk toto pravil. Ještě se dvakrát vyspím a budu mít (konečně) své první jízdy. Když já z toho stroje mám stejně pořád hrůzu. A nestarám se o kaktus, v pokoji si za chvíli asi budu moct povídat s pavouky - třeba přinesou štěstí, a hlavně budu jako koulička kulatá, protože... ty větrníky, a ty pražské koule, a ta zmrzlina,...!
A Poslední slova od Burroughse budu číst ještě asi milion let, protože to není nic, co by se dalo jentak přelouskat a tak zvláštně to dává nesmysl a na jednu stranu mě to hrozně baví a na druhou stranu u toho kolikrát myslím na jiné věci, takže čtu jednu stránku třikrát. Přinejlepším. Však to asi znáte.

Krabička poslední záchrany ukrývá milé vzpomínky. Každý by měl takovou krabičku mít, je kouzelná. A vedle ní je rozbitý gramofón a vedle něj vonné tyčky, co nevonní. Zítra bude mazanec! Korálky se kutálejí kolem tabáku a jediné, co teď potřebují, jsou ty zatracený klokaní oči, který se uměj tak podívat, že v tu chvíli cítíte obrovské bezpečí a vzrušující nebezpečí zároveň. I kdyby se neozval měsíc, rok,... i kdyby to stokrát vypadalo, že mě nezná, budu mít v koutku oka ukryté jeho objetí.
Přála bych si být už konečně tou duhovou kuličkou, co se schová v jamce.

Na schovky není nikdy pozdě!