Undergroundový surrealismus

Aneb o divadle, které není klasickým divadlem a jiných hezkostech. Řekla bych zpodžidle, na které turecké nohy dekadentně kouří vzduch. Jako v místnostech, kde se nekouří. Dojmy z lidí jako zvětšené pod lupou. Dojmy z města jako pod mikroskopem. Těžko se něco takového vysvětluje, ale skřítkové a tvorové, kteří tu žijí, nejspíš pochopí. Ale je vůbec potřeba chápat pocit? Zeptejte se kachen, odpoví vám ledňáček. Když se lampa zhasíná a rozsvěcí, střízlivost nemůže spát. Střízlivost kulis, střízlivost knotu právě zapáleného, střízlivost ráno se odhrnujících závěsů. Kudy s pudy z půdy? Jako když mír musí přeskočit poslední dva schody. Jing-jang. Houpačka se přeci musí prohoupnout i hloubkou, když je ve výšce. A chleba není to, co padá namazanou stranou dolů, učitel duše by vám o tom pověděl. Zarámované terapie vedoucí k vyrovnanosti a klidu. Jak pramálo mě zajímá materiální život, řekl by člověk kupující si zipy do uší. Nemusí být něco zlé jen proto, že je to neuchopitelné, či snad opět nepochopitelné. Čínská hůlka slepená, už se neprovrtává hlavou. Někdy víte, že se potřebujete jen dívat. Poslouchat. Cítit. Vnímat. Pod lampou je největší tma. To jen že zrak přemýšlí při pohledu z okna, kde, deset minut po půlnoci, svítí stále lampa. I nefungující topení potřebuje vědět, že i přes možné nepochopení ho má někdo rád.

Aby zase mohlo naplno hřát...