Když je krok zpátky správným krokem kupředu

Málo místa donutí sobotu udělat místa více. Když noc přivírá víčka, odkryjí se věci napsané před třemi lety. Duhové, kakaově vonící, sluncem prochladlé stejně jako raní rosou prohřáté. Snad jedna konkrétní bylinka by si některá písmenka pamatovala. Protože ne všechny bylinky jsou po letech usušené a bez vůně.
Do vlasů namotávám šepot minulosti, rozvrkočení přítomnosti a nedotknutelnost budoucnosti. Pukrle.
La belle verte! Intouchables. A další běhající obrázky otevírají duši i duchům. A kde mají duši ti maličcí broukopavoučci, co padají ze stromů na nás? Na nás oba. Protože slovo "my" může naplňovat takovým bezpečím i toho, kdo se dlouho bránil. Je čas začít psát další kapitolu. Kapitolu, kde se kamarádí klukovská bláznivost s otevřeným srdcem. Kapitolu, ve které je pouhopouhé "já" nedostačující. Jako by byl celý svět laskavý. A možná právě proto, že jsou chvíle, kdy se i věčně usměvavé tváře mračí, je skutečnost skutečnější a upřímnější. Nový Zéland už natahuje paži.
A možná se někdy svezete s bubeníkem z Harleje a potěší vás to, i když od nich znáte sotva Zrzi zrzi a Harlej krišna :) Ani nebudete litovat, že nejste na fotce s duhou, ačkoliv byste prý fotce svým půvabem neuškodili. Když uvidíte, že někdo něco fotí, otočte se místo na fotografy na objekt, abyste nepřehlédli další případnou duhu! A když se nebudete ostýchat mluvit s cizími lidmi, možná se dozvíte zajímavá moudra od bezdomovce, se kterým budete mít společných pár kroků, nebo si navzájem rozsvítíte dny s lidmi, které míjíte. Myslím, že nikoho nepotkáváme jentak. Před těmi třemi lety, psala jsem o tom, že jsem potkala svého Osudového. Po pár vyměněných slovech zmizel stejně jako se objevil. O tři roky starší, o tři roky více zážitků, o tři roky uklidněnější stejně jako rozvernější se z Osudového vyklube bratr mé nynější spolužačky. A Osudový přestane být osudovým, nýbrž stane se z něj pouhopouhá spřízněná duše.

Náhody neexistují, šeptají mi do vyskakujících pih ti mí skřítkové.